O morální flexibilitě

"We are totally passive as a profession, waiting for the commissions to come to us, yet we are basically willing to kill ourselves - and each other - in our efforts to get new work."
Rem Koolhaas

"Nekritizuji práci ostatních architektů. Vím, kolik práce dá dotáhnout dům, do byť jen trochu slušné podoby."
architekt David Kraus

Uvědomuji si, že řeči a texty o morálce jsou to poslední, co chce někdo číst. Aby mohly mít nějaký význam, mohou se totiž psát pouze z pozice "mravně čistého", což je nejméně věrohodná pozice ze všech. A navíc pozitivně neprokazatelná. Nicméně, tady to je.

Zrealizovat v Česku dům, jakýkoliv dům, dá docela dost práce. Mnohem více, než si myslí ti, kteří to nikdy nezkusili. Abyste to dokázali, musíte přistoupit na dost velké množství kompromisů. Ty se samozřejmě projeví na kvalitě výsledku, ale především na vás a ať chcete či ne, na vaší morálce a charakteru (pozn. profesní etika se na školách architektury nevyučuje).

Postavení architekta (a duševní práce vesměs) zatím stále v Česku nemá žádnou vysokou prestiž. Respektive obráceně. Má velmi nízkou prestiž, které odpovídá nízké finanční ohodnocení. Philip Johnson kdysi říkal, že nikdo z jeho přátel architektů není bohatý, na rozdíl od jeho známých mezi vedoucími stavebních firem. Má to řadu důvodů. Od chápání architektů jako zbytečných, arogantních, často nekompetentních, prodražovacích (a tedy i zbytečných) atributů stavebního procesu, přes obviňování za kdysi tisíce paneláků a dnes tisíce "administraček" a satelitních městeček, až po ochotu zastavět městský park hypermarketem, pokud si to klient objedná a zaplatí. V této velmi slabé pozici je vaším úkolem OSOBNĚ garantovat kvalitu a trvanlivost výsledku. To OSOBNĚ je nesmírně důležité. V souvislosti se stavbami se veřejně nadává např. na developery, stavební firmy, projektanty, nebo městské zastupitele, ale to nadávání je velmi obecné a kolektivní, maximálně se týká celé firmy (celého zastupitelstva), takřka nikdy jednotlivce. Zkuste si to sami. Kolik dokážete vyjmenovat developerů, tedy konkrétních lidí a kolik z nich byste poznali na fotografii (rád bych, kdyby si na tuto otázku zkusili odpovědět především studenti architektury). O architektech se vždy mluví jako o jednotlivcích (tradičně ve formě příjmení bez křestního jména), i když se tím myslí celá firma.

Nicméně zpět k podstatnému. Pokud chcete vést architektonickou kancelář (a nefungovat jako jednotlivec živnostník, respektive se "zaměstnanci" živnostníky) začnete časem nevyhnutelně přistupovat na kompromisy, které se lidem zvenku zdají naprosto nepochopitelné a neobhajitelné. V podstatě existují jen dvě cesty. Buď se vědomě zřeknete velkých zakázek (především těch veřejných) a pak si můžete svou integritu zachovat snáze. Hrozí vám ovšem jiné nebezpečí, kterému říkám "permanentní nasranost a ublíženost". Právě především ze způsobu jakým se veřejné zakázky zadávají. Anebo nikoliv.

Osvícený absolutismus
Architekti jsou dosud na školách vzděláváni jako individuality. Neznám moc předmětů, ve kterých by se systematicky trénovala spolupráce, naopak jich znám víc než dost, kde jste donuceni simulovat práci ostatních profesí a vyřešit vše sami. Možná to je jeden z důvodů (společně s historickými příklady), proč je mezi architekty tak oblíbený způsob "osvícené despocie" a závažněji řečeno, nedůvěra v demokracii a demokratické principy výběru. Přesněji, nedůvěra, že takovýto výběr vede k nejlepšímu možnému výsledku. Většina architektů sní o tom, že by zadavatel (právě ten veřejný) měl právo zadat zakázku tzv. "přímo z ruky". Asi tak, jako to udělal Tomáš Garrigue Masaryk s Plečnikem, abychom nechodili příliš do historie a neopouštěli demokratické zřízení. Náš současný zákonný rámec to neumožňuje, což vede k nejhoršímu možnému. K obcházení zákonů (podlimitní zakázky, účelové dělení zakázek, vyběrová řízení ušitá na míru konkrétní kanceláři, atd.). A k následnému posunutí hranice co se smí a co už ne. Co se totiž stane, pokud našemu architektovi (zvyklému na tisíce kompromisů) přistane na stole možnost dostat se k nádherné práci (lákadlo často není výše finančního ohodnocení, ale významnost zakázky, velikost výzvy) a to "nedemokratickým způsobem". Tedy nikoliv skrze vítězství v soutěži. Odmítne? Pokud náhodou ano. Dozví se o tom odmítnutí někdo? Pomůže mu toto odmítnutí v kariéře? Můžete se se mnou vsadit. Nepomůže. Výsledkem toho je, že spíše neodmítne a když se to opakuje několikrát, už se nad tím ani nepozastaví. Toto neodmítnutí se týká snad všech skvělých architektů, které znám. Existuje pár výjimek. Jsou to ti, kteří nepracují pro veřejný sektor. Ale pokud naše společnost něco ze srdce nenávidí, tak je to dělení na "čisté" a "špinavé". Tedy, kdybych zde vyjmenoval ty, kteří by pokušení získat zakázku podle hesla "účel světí prostředky" odolali, nijak bych jim nepomohl. Spíše uškodil.

Architekti uznávají jediný způsob získání zakázky, když jde o jejich kolegy. A to veřejnou anonymní soutěž (a ani tu ne vždy - stesky na způsob sestavení poroty, její zaujatost a neprofesionalitu jsou velmi časté). Tedy rozhodně ne vyzvanou, ani kombinovanou, natožpak jiný způsob výběru, jako např. legální obchodní výběrové řízení zatížené různými typy kritérií, nejen nejnižší cenou. Když jde naopak o ně samé, jakýkoliv způsob, který vedl k získání zakázky je dost dobrý. Architekti jsou mistři v kreativních omluvách, proč v tomto konkrétním případě nevadí, že se nepostupuje úplně transparentně. Představa, že by se takto atomizovaná scéna dokázala na něčem shodnout zatím vypadá jako nemístný naivismus, ale pokud se tak nestane, těžko se pohneme z místa.

Jak by takové sjednocení muselo vypadat? Např. tak, že územní plán města by vytyčoval lokality, na kterých se bez veřejné anonymní architektonické soutěže vůbec nedá stavět a dále, že např.způsob nejnižší ceny by se bez výjimek přestal praktikovat na získání projektové dokumentace. Není možné vyžadovat nejnižší cenu přípravy, která se na celkových nákladech podílí 10% a zároveň doufat v cenovou výhodnost výsledku, který za tuto přípravu hodláme realizovat. Jinými slovy (abychom v naivismu chvíli pokračovali), žádný architekt by se takto vypsaného výběrového řízení nezúčastnil.

Pár poznámek k České komoře architektů (ČKA). Spousta architektů (a nejen architektů) si stěžuje, že ČKA oficiálně nekomentuje kauzy, které vykazují buď porušení zákona, nebo morálky. Jsou to oprávněné stížnosti. Přidám své vysvětlení, proč tomu tak je. ČKA dodnes nemá vytvořenu pozici tiskového mluvčího, který by měl oprávnění se k čemukoliv vyjádřit. Vyjádřit se může pouze představenstvo, které se schází jedenkrát měsíčně, a kvůli tomu absolutně nemůže reagovat na žádnou aktualitu. Výsledkem je velmi slabá pozice ČKA, o jejiž existenci spousta lidí ani netuší a ti co tuší, ji kritizují.

ČKA příkladně zasáhla ve vyhlášené soutěži na úpravu vstupu NG. Více zde.
Škoda, že jsme se následně nedozvěděli (možná to ČKA ani neví), že NG si tento svůj "problém" už vyřešila, vlastní formou vyzvané soutěže.