SuMo 59 / O architektonických soutěžích

Milý čtenáři, víš co to je "architektonická soutěž"? Předpokládám, že ano, ale pokud náhodou ne, zde je krátké vysvětlení.

Jde o způsob zadání zakázky na stavbu domu (úpravu veřejného prostoru, rekonstrukci) pomocí soutěže mezi jednotlivými účastníky. Nejčastější způsob soutěže býval veřejná-anonymní. Tedy přihlásit se může každý (autorizovaný) architekt a vítěze (budoucího zpracovatele návrhu) vybírá porota, jejíž většina je nezávislá na vyhlašovateli. A je tím zaručena nezávislost rozhodování. Tento způsob může využít každý potenciální zadavatel, především však zadavatelé veřejných zakázek, kteří tak nemusí využívat běžná obchodní výběrová řízení, kde se vybírá podle levnosti zpracování, rychlosti, referencí, nebo velikosti pojištění dané firmy.

Tento způsob zadávání zakázek se využívá čím dál tím méně (pozn. řádově se takto zadá ročně asi 10 zakázek z více než 1000 v oblasti staveb financovaných z veřejných zdrojů). Přestože to je asi jediný způsob, kde můžete adekvátně nastavit kritéria hodnocení, podle toho, co doopravdy chcete. A tady je asi kámen úrazu. Většina zadavatelů neví, co by měla chtít. Jediné o co se snaží je omezit velikost vlastních výdajů, tedy přesně stanovit finanční limit, do kterého se má ta která zakázka vejít. Nepožaduje se kvalita, originální řešení, příjemné překvapení, nebo něco, co si zadavatelé ani neuměli představit.

Proč? Jedna z odpovědí je: Protože je to riskantní. Předem nevíte, co dostanete.

Proč se archit. soutěže využívají čím dál tím méně? A nejsou využity ani na nejvíce viditelné příklady jako je rekonstrukce Klementina, nebo Národního muzea?

Důvodů je celá řada, ale zmíním jeden podstatný. Po archit. soutěžích dnes volají pouze architekti. Přestože pro ně představují spoustu dřiny s velmi nejasným (a tedy nezaplaceným) výsledkem. Nezřídka se takové soutěže účastní až 100 týmů (a šance na vítězství je tedy 1%).

Archit. soutěže by měli na veřejné stavby požadovat všichni ostatní. Obyvatelé města, zastupitelé, politici, úředníci, zkrátka všichni občané. Měli by požadovat, aby stavby financované z veřejných zdrojů měly vysokou kvalitu. Nedělají to. Nabízí se opět otázka proč. Představuje to nedůvěru v architekty jako profesi? Nedůvěru, že z mnoha desítek návrhů se vybere nekvalitní? Že neexistují dostatečně vzdělaní porotci schopní kvalitního výběru? Je příprava archit. soutěže příliš pracná, zdlouhavá a nejen finančně náročná? Samozřejmě, že je, ale když porovnáte půl roku příprav s faktem, že stavba bude stát několik desítek, možná stovek let, přijdete třeba na to, že to má smysl.

Jsme dnes v absurdní situaci, kdy pracné soutěžení s malou nadějí na výsledek požadují pouze ti, pro které z toho plyne především spousta nezaplacené práce. Fascinující. A v naší rádoby efektivní společnosti zaměřené na vydělávání peněz rovněž krajně nedůvěryhodné. Když architekt přesvědčuje o důležitosti architektury, nikdo mu nevěří (a totéž platí i o soutěžích). Pokud tento blog čte někdo jiný než architekti, tak vězte, že nutnost prosazování archit. soutěží leží právě na vašich bedrech. Tedy pokud stojíte o zkvalitňování prostoru, ve kterém žijete.