Způsoby navrhování, práce s referencemi

Dnes jsem náhodou narazil na svůj více než 4 roky starý text, a přestože jsem řadu názorů z něj již pozměnil, třeba někomu přijde zajímavý:

Stalo se zcela běžným poohlédnout se po řešení jiných, většinou úspěšných kolegů-architektů, kdykoliv se zabýváme jakýmkoliv problémem. Vysvětlení tohoto faktu mohou být různá / od poskytnutí klientům něčeho více “solidního“ než jen neumělých skic, či nepřesně formulovaných názorů, které provázejí úvodní fáze každého nového projektu, až po sebeuvědomění si, čeho chceme dosáhnout.

Jeff Kipnis při předvedení studentských projektů na Berlage Institutu přímo zuřil, když práce na projektu nezačínala podrobným studiem konkurenčních řešení podobných zadání. Vycházel přitom z předpokladu, že nejspolehlivější způsob objevení něčeho nového je evoluce, pravý opak obrácení se do sebe sama (které až nebezpečně často ústí v “objevování Ameriky“). Kipnisův předpoklad ovšem vychází z tvrzení, že se snažíme vybudovat znalostní bázi, na jejímž základě začneme vytvářet náš vlastní, více rozvinutý názor. Ale je tomu tak doopravdy? Je to ten hlavní důvod, proč systematicky prohlížíme cizí příklady? A podle jakého klíče je vůbec vyhledáváme?

Důležitý faktor zajisté představuje typologie. Pokud máme navrhnout hotel, projdeme si předem příklady existujících hotelů, ale jen těsně za typologií následuje estetické hledisko a tedy fakt, zda se nám ta, či ona stavba “líbí“ (definici tohoto pojmu vynechávám). Až tehdy se totiž jedná o užitečnou referenci. Pokud splňuje typologické kritérium, pokud možno se nachází v podobném prostředí, kontextu, alespoň částečně vyhovuje co do kapacity (maximálně tak do poměru 2/1) a ještě pokud vypadá “dobře“. Jen málokdo se snaží najít nějaký obecnější princip ve stavbě, která ho na první pohled nezaujme. Pokud je tedy můj předpoklad správný, není to náhodou tak, že spíše než o “budování znalostní báze“, nebo “hledání inspirace“ se v tomto procesu jedná o “hledání řešení“?

V momentě nalezení “řešení“, které neklade žádný velký odpor pro případné použití na konkrétní místo (až na fakt, že je duševním majetkem někoho jiného), tedy vyhovuje typologicky, velikostně, esteticky a nejlépe i materiálově a rozpočtově, začíná naše vlastní kreativní práce. Jedno z tvrzení Konstantina Melnikova: „Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl“ dnes vypadá jako naprostý anachronismus.

Do o něco složitější situace se dostaneme, pokud jsme vyhovujících řešení objevili několik, protože pak nás čeká jejich následná syntéza, během které se nějaký drobný rozdíl oproti původním vzorům prostě objevit musí a náš návrh je tak zcela “originální“. Za jeden z nejčastějších způsobů objevení originálního řešení se dá rovněž označit nepochopení studované reference, a následné zkopírování onoho “nepochopení“. Dokázat zacházet s referencemi inovativním způsobem, a nepodlehnout (ať už vědomě, či nikoliv) snaze o jejich následné zkopírovaní, je bohužel stále velmi výjimečným a vyžaduje mimořádnou “morální ostražitost“.

Vzpomínám si, jak během mého studia v Liberci Stanislav Zippe (vedoucí výtvarné katedry) neustále zdůrazňoval, že architekti se vždy inspirovali “volným uměním“ a nikoliv prací kolegů, tedy “uměním užitým“, jak architekturu rád nazýval. Vyžadoval přiblížení se zdroji inspirace, nikoliv jeho následné aplikaci. Samotného mě překvapilo, jak velmi úzký okruh současných architektů je obecně považován za přijatelný zdroj vyhovujících referencí. Pokud budu dostatečně cynický, mohu je shrnout do několika jmen.

Budou to Rem Koolhaas a OMA (celkový koncept, zacházení s programem), Toyo Ito a SANAA, tedy Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (elegance realizace, materiálová minimalizace a “celková křehkost“), Herzog a de Meuron (inovativní použití materiálů, detailů a povrchů), Jean Nouvel (triky a efekty), ex Plot (piktogramy a prezentace) a jen několik málo již mrtvých tvůrců, jejichž dílo zůstává aktuální (nesnadno zařaditelné) do dnešních dní (Le Corbusier, Mies, Kahn). Všimněme si, že mezi nimi nenajdete žádné producenty výrazných, charakteristických forem (Gehry, Libeskind, Hadid, Eisenman, NOX) a to hned z několika důvodů, přičemž výše rozpočtu zdaleka nepředstavuje ten nejdůležitější. To spíše asociační spojení mezi slovy “forma“ a “formální“ (negativum) hraje roli.

Možná ještě větší nebezpečí než zamotávání se do začarovaného kruhu přijatelných referencí hrají výpůjčky z vlastního portfolia. Byl to Pablo Picasso, který tvrdil, že “můžete klidně vykrádat kde co, dokud se nejedná o vaše vlastní dílo“. Bohužel tento způsob rozhodně nepředstavuje tabu pro současné architektonické kanceláře, a to rovněž z několika důvodů, z nichž ten ekonomický (úspora času, energie a tedy i peněz) bývá nejčastější. Velká spousta neúspěšných soutěžních návrhů (zvlášť pokud jsou autoři neochvějně přesvědčeni o jeho kvalitě, což bývá takřka vždy) nalezla svá uplatnění až na několikerý pokus.
I k této strategii se dá přistoupit s kreativitou, jak dokázalo nafouknutí nerealizovaného rodinného domu (Y2K) do podoby koncertního sálu v Portu v podání OMA (viz text Copy Paste). A troufnu si říct, že kancelář Rema Koolhaase by nikdy nedokázala poskládat složitý program koncertního sálu do tak radikální podoby, pokud by za vzor nesloužil mnohem uchopitelnější program rodinného domu.

Je možné namítnout, že celá řada architektů mnou popsaným způsobem nepostupuje. A je to správná námitka. Mnoho z nich opravdu hledá svou inspiraci (tedy nikoliv řešení) jinde, pokud možno co nejdále od “vysoké architektury“ a následně se snaží onu inspiraci co nejvěrněji transformovat do vlastního návrhu. Za silné zdroje se dá označit příroda, umění, užitkový design (např. populární automobilový), lidské tělo, nebo anonymní architektura (tzv. architektura bez architektů, abych si vypůjčil název slavné knihy Bernarda Rudolfskyho). Stačí se podívat do dvou knih Jana Kaplického “For Inspiration Only“ a “More For Inspiration Only“.

Steven Holl na otázku redaktora časopisu Mark (Které knihy by měli číst studenti, pokud se chtějí připravit na povolání architekt?) odpovídá: „Nedoporučoval bych knihy s architektonickou tématikou. Snažím se číst věci, které se pohybují blízko možných konceptů projektů. Jednou z krásných věcí na architektuře je, že Vás přivádí do všech různých končin vědomostí.“ /1

Co mě ovšem velice často zaráží je, že hlavním zdrojem inspirace nebývá věc samotná, ale její fotografické spodobnění. Je tomu jen několik let, kdy prezentace architektů po celém světě zasáhla jako rakovina vlna leteckých fotografií Yanna Arthuse Bertranda. K jejich nesmírné popularitě zajisté přispěl fakt, že zobrazují svět z perspektivy připomínající architektonicky nejpopulárnější výkres – půdorys. Rovněž, že nejsou považovány za díla konkrétního autora (což je obrovský omyl), ale většinou za výtvory přírody. Jsou to totiž umělecká díla, jako jiná, fotografie francouzského umělce. Rozdíl mezi působením věci skutečné, nebo její fotografií, pochopí každý, kdo někdy zkoušel nakreslit portrét podle živého modelu, nebo podle fotografie. Mohu Vás ujistit, že vystihnout podobu objektu je mnohem jednodušší z dvojrozměrného zobrazení, ale pokud chcete vytvořit skutečně “kvalitní“ kresbu, fotografie Vám neposkytne dostatek informací.

Častokrát se tak architekti odvolávají na úspěšnost určitého řešení pouze na základě názoru, který si utvořili z dobře pořízeného snímku (vždy obsahuje velké množství lidí, kteří “přímo dokazují popularitu“). Za takřka klasický model této situace považuji náměstí Schouwburgplein v Rotterdamu od West8, na které se odvolávají pouze ti, kteří jej nikdy nezažili na vlastní oči. Nepopisují tak věc samotnou, ale svoji představu o možném fungování oné věci (což je také možné). Situace tak připomíná scénu, kdy žádající o úvěr nabízí, že se zaručí majetkem, který získá za právě poskytnutý úvěr.

Za jediný přímý zdroj inspirace tak často slouží pouze potenciální staveniště. A to není zrovna mnoho. Názory klienta totiž bývají k obrovské škodě rovněž několikrát interpretovány a jen těžko je lze považovat za zdroje “přímé inspirace“. Mockrát jsem se setkal s názorem: „K čemu, že to vlastně slouží znalost dějin architektury?“ (především té mimo 20. století). Nebo jinak vyjádřeno: „Copak někdy použiji při vlastním navrhování znalost typologie řeckých chrámů?“ Tyto otázky vznikají právě tehdy, kdy začneme na dějiny architektury nahlížet jako na “sestavu potenciálně užitečných referencí“, neboli “řešení vhodných k aplikaci“. I tento postup je možný, ale nevydávejme ho potom prosím, za jakýkoliv druh kreativní činnosti.

/1 časopis Mark, č.4 / 2006, Mark Publisher Amsterdam, rozhovor se Stevenem Hollem, str. 217

V Londýně,
29. 01. 2007,
Adam Gebrian