SuMo 24 / O zpětné vazbě

"Dnes to bude trochu osobní s hodně nezdravým paušalizováním vedoucím ke stereotypům, tak se za to předem omlouvám. I když jízlivá část mého já říká, že tak je tomu v každém díle SuMo, tak proč vlastně alibistická omluva právě teď."

"Existují dva typy lidí. Ti, kteří dělí ostatní na dva typy lidí a ti, kteří to nedělají. Já to tak dělám."
Sir Ken Robinson

Vždycky jsem chtěl napsat článek o důležitosti zpětné vazby (doslovný překlad z angličtiny - feedback - se blíží něčemu, co vás vlastně živí, sytí). Vadilo mi, že je jí v architektuře málo a že ji v podstatě nikdy v plném a jasném rozsahu nedostaneme. Když Volkswagen vydal auto Bora (něco mezi Golfem a Passatem) a prodalo se ho asi 20x méně, než právě Golfu a X krát méně než Passatu, věděli ve firmě, že něco udělali špatně. Čili objektivní ukazatele jasně ukázaly nespokojenost zákazníků. Totéž platí pro návštěvnost koncertů. Neznamená to, že když někdo vyprodává stadiony pro 80 000 lidí, je lepší, než ten, co je vyprodává pro 1000. Důležité je, že oba vyprodávají. Sledovanost, návštěvnost, prodejnost - to jsou nejdůležitější ukazatele pro majitele a provozovatele nejen supermárketů, ale i galerií, muzeí, novin, odborných časopisů(!), nebo divadel. Tato sledovanost je druhem zpětné vazby.

Architekti žádnou zpětnou vazbu nemají. Ano, namítnete, mají: spokojenost, či nespokojenost klienta. Jistě, jednoznačná pravda, ale to není zpětná vazba "objektivizovaná" kvantitou. Proto architekti touží po dalších zpětných vazbách. Přednášejí (druhem zpětné vazby je potlesk po přednášce), jsou rádi, když jejich návrh někdo publikuje, kriticky zhodnotí a jsou ještě raději, když ho někdo pochválí. Účastní se internetových diskusí. Architekti potřebují vědět, co si o jejich návrzích, realizacích myslí ostatní, nejen klienti a uživatelé. Ti kteří říkají, že to nepotřebují a že je např. nezajímají názory "laické" veřejnosti, nezajímají mě. Respektive, abych byl přesný, považuji je za hrozbu.

Mimochodem, k názorovým rozdílům mezi laickou a odbornou veřejností v Česku bych se někdy rád dostal - třeba výstavou s názvem Líbí/Nelíbí. V rozhovoru v Bourání řekl architekt Svatopluk Sládeček skvělou definici "odborné" veřejnosti. Jsou to ti, kteří mají o věc zájem. Krásně to rozporuje termín "amatér", který v doslovném překladu z francouzštiny znamená "milovník, nebo ctitel".

Včera jsem se opět po roční odmlce účastnil předávání cen Czech Grand Design. Vidět tu radost z ocenění jednotlivých osobností bylo až dojemné. Radost, že si 54 odborníků váží vaší práce. Objektivizovaná zpětná vazba.

Mimochodem, fakt, že se v Česku architekti účastní internetových diskusí je naprosto unikátní jev. Na zahraničních serverech o architektuře se autoři staveb, o kterých se diskutuje sami diskuse neúčastní. U nás to dělají skoro všichni jejich autoři. Jen málo z nich samozřejmě diskutuje o jiných věcech, než svých vlastních stavbách. Vždycky mě potěší, když si nostalgicky čtu o obrovském množství nejen kavárenských (ale především kavárenských) diskusí kulturní elity První republiky - viz vynikající kniha Karla Honzíka: "Ze života avantgardy". Myslím, že si začínáme uvědomovat absenci otevřených diskusí napříč obory v Česku a škodlivost tohoto faktu, a že se to začíná měnit. Uvidíme to už v tomto roce.

Na závěr něco hodně osobního. Na střední škole jsem absolvoval šestiletý seminář Základy společenských věd. Spočíval v tom, že každý týden jeden z jeho členů (bylo nás asi 10) představil krátké téma, událost, aktualitu a svůj názor na ni a zbylých devět ten názor rozporovalo. Byl to předmět, na který z celé školy vzpomínám nejvíce a měl na mě největší vliv. Naučil mě poslouchat ostatní, snažit se jim porozumět, vážit si jejich názoru a častokrát úplně změnit svůj vlastní názor. V zásadě o té doby dělím lidi na dva typy. Na ty, kteří považují za kvalitní názor ten, který se co nejvíce blíží jejich vlastnímu. A na ty, kteří více oceňují myšlenky, které je donutí jejich dosavadní názory přehodnotit, nebo dokonce změnit.