Vize pro Prahu

"Zesilování silných stránek je vždy úspěšnější strategie, než odstraňování nedostatků."
podstata amerického vzdělávacího systému

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

S vědomím pravdivosti předchozího citátu, vkládám na krásné datum, svůj vlastní návod, jak postupovat v budoucím rozvoji Prahy.

Motto: Odhalit silné stránky Prahy a zaměřit se na jejich posílení. Do nich investovat většinu městských prostředků.

01. / Vltava. Fenomén města. Vypracovat plán využití řeky pro život města, včetně ostrovů, náplavek a nábřeží. A následně ho uplatňovat. Zabývat se tímto problémem, příležitostí, jako naprostou prioritou. Součástí plánu by vysoce pravděpodobně bylo i Smetanovo nábřeží, jako pěší zóna - ale toto rozhodnutí učinit až na základě celkové koncepce. Jsou v podstatě pouze dva typy měst. "Město na řece" a "město u řeky". Praha je město na řece, ale chová se, jako by byla město u řeky.

02. / Pochopit, že Malá Strana je fenomenální místo především na bydlení a chození a zbavit ji silné automobilové zátěže. Jinými slovy, vystěhovat z ní Parlament, a to do nádherné a naprosto vhodné budovy, kam patří. Tedy do bývalého Federálního shromáždění od Karla Pragera.

03. / Navrátit společenskou důležitost prostorům, které mají kvalitní stavební základ a historickou důležitost. A to i pomocí jejich fyzických úprav (Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Malostranské náměstí) a přísné regulace (alespoň) vzhledu komerčních subjektů, která tato místa obklopují.

04. / Letná. Druhý fenomén města. Lépe propojit s okolím a zachovat prázdnotu. Věnovat větší množství peněz do údržby. A jednou pro vždy o ní přestat uvažovat jako o rozvojové ploše, kde se dá ledasco postavit. Její hodnota spočívá v tom, že je prázdná a do budoucna bude mít tato prázdnota čím dál vyšší hodnotu.

05. / MHD, především Metro. Zbavit pokleslých reklam (bez ohledu na velikost příjmů) a učinit v co nejkratším termínu všechny stanice bezbariérově přístupnými. Pokud město není schopno pro své občany udělat ani toto, je k smíchu.

06. / Zbavit se prázdného prostoru po bývalé Staroměstské radnici a předat jej Univeritě Karlově. Z pozice města tak deklarovat podporu této významné veřejné instituci i vzdělanosti obecně. Začít intenzivní spolupráci mezi městem a univerzitou tak, aby nebyla nucena budovat své kampusy na periferii, ale v důležitých částech města.

07. / Vytvořit seznam prázdných staveb v centru města, a začít intenzivně tlačit (pobízet) jejich znovunaplnění. Toto musí být prioritou před novým stavěním. Nerozumím prázdnosti radničního bloku, který tvoří celou jednu stranu Malého náměstí.

08. / Pochopit, že po stavební stránce je Praha mnohovrstevnatá (a že to je její největší kvalita) a snažit se doplnit její organismus o další vrstvu, neméně kvalitní. Tedy požadovat, aby všechny akce hrazené z veřejných peněz, měly co nejvyšší kvalitu. Pořádat archit. soutěže, hledat mechanismy, jak vyhledat co nejkvalitnější řešení, nikoliv nejlevnější.

09. / Pochopit, že parky (Letná, Stromovka, Jelení příkop, Petřín, Vojanovy sady, atd.) jsou Pražany mimořádně oblíbená místa a mimořádně důležitá pro spokojenost občanů. Navýšit část rozpočtu, která se věnuje jejich údržbě a vybavenosti (toalety, občerstvení), tak aby je bylo možné plnohodnotně využívat.

10. / Pražský Central Park (příležitost propojení Vítkova a Masaryčky - viz návrh Jiřího Stříteckého a Jeana Nouvela, více zde)

PS /
Pokud existuje požadavek po stavění nových administrativních staveb. Lokalizovat pro ně vhodně vybrané místo (vysoce pravděpodobně u letiště) a většinu z nich směřovat sem, do tzv. CBD (Central Business District).

Neinvestovat peníze do zlepšení podmínek individuální automobilové dopravy. Není to silná stránka Prahy. Není to tedy priorita.

SuMo 59 / O architektonických soutěžích

Milý čtenáři, víš co to je "architektonická soutěž"? Předpokládám, že ano, ale pokud náhodou ne, zde je krátké vysvětlení.

Jde o způsob zadání zakázky na stavbu domu (úpravu veřejného prostoru, rekonstrukci) pomocí soutěže mezi jednotlivými účastníky. Nejčastější způsob soutěže býval veřejná-anonymní. Tedy přihlásit se může každý (autorizovaný) architekt a vítěze (budoucího zpracovatele návrhu) vybírá porota, jejíž většina je nezávislá na vyhlašovateli. A je tím zaručena nezávislost rozhodování. Tento způsob může využít každý potenciální zadavatel, především však zadavatelé veřejných zakázek, kteří tak nemusí využívat běžná obchodní výběrová řízení, kde se vybírá podle levnosti zpracování, rychlosti, referencí, nebo velikosti pojištění dané firmy.

Tento způsob zadávání zakázek se využívá čím dál tím méně (pozn. řádově se takto zadá ročně asi 10 zakázek z více než 1000 v oblasti staveb financovaných z veřejných zdrojů). Přestože to je asi jediný způsob, kde můžete adekvátně nastavit kritéria hodnocení, podle toho, co doopravdy chcete. A tady je asi kámen úrazu. Většina zadavatelů neví, co by měla chtít. Jediné o co se snaží je omezit velikost vlastních výdajů, tedy přesně stanovit finanční limit, do kterého se má ta která zakázka vejít. Nepožaduje se kvalita, originální řešení, příjemné překvapení, nebo něco, co si zadavatelé ani neuměli představit.

Proč? Jedna z odpovědí je: Protože je to riskantní. Předem nevíte, co dostanete.

Proč se archit. soutěže využívají čím dál tím méně? A nejsou využity ani na nejvíce viditelné příklady jako je rekonstrukce Klementina, nebo Národního muzea?

Důvodů je celá řada, ale zmíním jeden podstatný. Po archit. soutěžích dnes volají pouze architekti. Přestože pro ně představují spoustu dřiny s velmi nejasným (a tedy nezaplaceným) výsledkem. Nezřídka se takové soutěže účastní až 100 týmů (a šance na vítězství je tedy 1%).

Archit. soutěže by měli na veřejné stavby požadovat všichni ostatní. Obyvatelé města, zastupitelé, politici, úředníci, zkrátka všichni občané. Měli by požadovat, aby stavby financované z veřejných zdrojů měly vysokou kvalitu. Nedělají to. Nabízí se opět otázka proč. Představuje to nedůvěru v architekty jako profesi? Nedůvěru, že z mnoha desítek návrhů se vybere nekvalitní? Že neexistují dostatečně vzdělaní porotci schopní kvalitního výběru? Je příprava archit. soutěže příliš pracná, zdlouhavá a nejen finančně náročná? Samozřejmě, že je, ale když porovnáte půl roku příprav s faktem, že stavba bude stát několik desítek, možná stovek let, přijdete třeba na to, že to má smysl.

Jsme dnes v absurdní situaci, kdy pracné soutěžení s malou nadějí na výsledek požadují pouze ti, pro které z toho plyne především spousta nezaplacené práce. Fascinující. A v naší rádoby efektivní společnosti zaměřené na vydělávání peněz rovněž krajně nedůvěryhodné. Když architekt přesvědčuje o důležitosti architektury, nikdo mu nevěří (a totéž platí i o soutěžích). Pokud tento blog čte někdo jiný než architekti, tak vězte, že nutnost prosazování archit. soutěží leží právě na vašich bedrech. Tedy pokud stojíte o zkvalitňování prostoru, ve kterém žijete.

SuMo 58 / O promlouvání k nesprávnému publiku

Tohle jsem napsal asi před měsícem. Od té doby jsem zaznamenal dalších několik podobných zkušeností:

Bylo mi asi 6, a stále si to pamatuji naprosto přesně. Soudružka učitelka křičela, že nás na odpolední (dobrovolné) pěstitelské práce přišlo jen 10, a přitom je nás ve třídě 30. Měla takřka půl hodinový proslov o naší slabé aktivitě, nedochvilnosti a nespolehlivosti. Když už jí skoro docházel dech, lehce se zarazila a řekla: „Je vlastně pravda, že vy jste přišli a to co tu říkám se týká především těch, kteří tady nejsou. Tak jim to vyřiďte.“ Jedno z mých hobby se od té doby týká tzv. pláče nad nesprávným hrobem, neboli spousty vyvinuté energie tam, kde se to nehodí. Respektive hodí relativně málo. Dodnes mě mrzí, že většina občanských iniciativ (pozn. není to jejich kritika), utrácí neskutečné množství energie na „zabránění něčemu“. Nepoměrně více, než na vytváření něčeho. K mé pramalé radosti, narazit na příklady tohoto typu, se mi zdá čím dál tím snadnější. Mám pocit, že se mi to vlastně děje několikrát za den. Nejčastěji na nejrůznějších diskusích.

Jako skoro zlaté pravidlo se dá uvést následující tvrzení: Jak vystupující, tak publikum, je tvořeno stejným typem lidí. Lidmi, kteří mají o (libovolnou) problematiku zájem. Díky tomu dokážou poměrně snadno dosáhnout shody a dochází tak k diskusi mezi vzájemně přesvědčenými. Ti, kteří by zastávali zcela odlišná stanoviska, absentují. Tedy, pokud probíhá diskuse o budoucím rozvoji města, najdeme mezi panelisty odborníky (architekti, urbanisté, sociální geografové, sociologové) a v publiku rovněž. Maximálně pak studenty těchto oborů. Ti, kteří by z těchto znalostí mohli profitovat, a kteří navíc mají mandát a pravomoci tyto poznatky snáze uvést v praxi, se vyskytují v publiku zřídka. Nabízím několik možných vysvětlení.

Celý den se zabývají těmito tématy ve své práci. Jsou pak natolik unaveni, že ve svém volném čase (většina těchto debat se koná ve večerních hodinách, po běžné pracovní době) si potřebují odpočinout, „vyčistit“ hlavu a nemohou tak znovu poslouchat a diskutovat stejná témata. Bojí se, že budou diskutujícími (davově) kritizováni a proto se těmto akcím vyhýbají, jako čert kříži. Mají strach, že by řekli něco předem nepromyšleného, nedohodnutého, že by je účastníci debaty později „chytali za slovo“ a dožadovali se splnění nesplnitelného.

Údajně 80-90% lidí v životě vykonává práci, která je nebaví. Proč by tedy politici a úředníci měli být výjimkou. Jsou na tom stejně, jako všichni ostatní. Jejich práce je nebaví. Tak proč by proboha na podobné (nehonorované) debaty docházeli.

Poslední odhad. Zabývají se důležitějšími věcmi.

Cities on Change / Bogotá

Hodinové video, celkem 6 částí. Maximálně doporučuji.

SuMo 57 / O předem nevyjasněných podmínkách

Minulou středu jsem vedl v Bourání rozhovor s fotografem Ivanem Němcem. Je celý k poslechu zde, doporučuji. Jeho podstatná část se týkala organizace práce, způsobu stanovení si vlastního honoráře, nezbytných podmínek k odvedení kvalitního výkonu. Rozhovor mi pomohl uvědomit si jednu věc. Snad všechny činnosti, do kterých jsem se v Česku za poslední tři roky pustil (ano, za 14 dní to budou tři roky, co jsem se vrátil ze studií v USA) měly předem nevyjasněné podmínky. Nejen finančně (na to už jsem si doopravdy zvykl), ale i organizačně. Nikdy není úplně jasno, co se přesně chce, do kdy to má být hotovo, a kdo, co udělá. Je to zajímavá nejistota. Osobně mi to nikdy moc nevadilo* (je to dáno mým věkem, ale i faktem, že si práci vyhledávám spíše podle lidí - objednavatelů a potenciálních spolupracovníků, než podle vnějších okolností), ale připadá mi, že to je trvale neudržitelný stav. Stav, ve kterém vzniká kvalita jen enormním nasazením a neuvěřitelnou neefektivitou. Na druhou stranu, znám několik lidí, kteří do takhle chaoticky založených projektů apriori odmítají vstoupit. Asi nepřekvapí, že tito lidé mají v Česku velmi málo práce. Ivan Němec v části, která se online nevysílala, správně poukazuje na jednu věc ve vztahu ke své profesi. Kamery a fotoaparáty jsou v Česku dražší než v Německu, filmy, materiály a veškeré vybavení rovněž. Ale zajímavé je, že honorář by měl být snad 10x nižší.

To nevyjasnění finančních podmínek předem je ale rovněž symptomatické. Zde si dovolím jednu hypotézu. Zdá se, že objednavatelé neví, co od vás dostanou, a proto se brání předem stanovit cenu. Tu chtějí zaplatit, až podle toho, co uděláte. Neobjednávají si tedy práci na základě nějaké hluboké znalosti vaší práce (a tedy očekávaného výsledku). Zvláštní. Zvláštní forma hazardu. Myslím si, že nevede ani k předpokládaným úsporám pro objednavatele. Je to pouze oboustranné plýtvání.

*Naopak. Vždycky mě bavilo sledovat, jak pozdě kdo začne mluvit o vyjasnění organizačně, finančně, praktické stránky věci. Nezřídka je to v Česku až několik měsíců po úplném ukončení práce.