AG-ENT / Everything about Architecture

SuMo 69 / Absence tématu

2012-01-21T13:03:00.008+01:00

"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia

Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.

Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.

Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:

Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.

Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.

Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.

Nekrolog

2012-01-15T22:18:00.004+01:00

Nedávno tu po mně někdo chtěl, abych detailněji popsal své dojmy ze soutěže na Národní knihovnu. Slíbil jsem to, ale nakonec to neudělám. Tento blog jsem si založil proto, abych mohl psát o čem chci, a ne o tom, co bude vyžadovat někdo jiný. Neměl jsem to slibovat, to je pravda, příště budu chytřejší. Napadlo mě ale vložit nekrolog za JK, včera to byly tři roky, co zemřel. Napsal jsem ho tehdy pro Era21. Mám pocit, že x lidí přede mnou odmítlo. Musím se na to někdy zeptat. Tady je:

Motto:
"Představoval sílu, kterou vlastní pouze ti, kteří ví, že dělají správnou věc."
Oscar Niemeyer o brazilském prezidentu Juscelino Kubitschek de Oliveira

"Pryč s pesimismem Oscare. Tento svět je úžasné místo a naším úkolem je udělat ho ještě zábavnějším a šťastnějším."
Juscelino Kubitschek de Oliveira

14. ledna 2009 v Praze zemřel architekt Jan Kaplický. Ta zpráva se mnou otřásla více, než jsem si troufal připustit. Myslím, že mi pár dní trvalo, než jsem si její význam plně uvědomil. Dnes, o dva týdny později se snažím zformulovat nekrolog. Zde je:

Architektů, kteří opustili (byli nuceni opustit) rodnou zemi a následně se prosadili v té nově zvolené, je naprosté minimum. Jan Kaplický byl jedním z nich. Jak to dokázal? Veškerý svůj talent, píli, genetickou výbavu (otec sochař, malíř, grafik, spisovatel a architekt – matka ilustrátorka, kreslířka) odvahu a nezměrné úsilí, koncentroval na jednu jedinou věc. Jak svým dílem přispět k tomu, aby byl svět lepším místem. Zní to jako strašlivá fráze a možná, že žijeme v době, kdy už jen stěží chápeme, jaký význam skutečně má. Důležitost koncentrace na to podstatné, a celoživotní snaha, jak toho dosáhnout, je to hlavní, co by nám po Janu Kaplickém mělo zůstat. Ne stavby, projekty, nebo knihy (jakkoliv skvělé), ale odhodlání přispět ke zlepšení prostředí.
Pro každého z nás.

Snažil se vytvářet krásné a inspirativní objekty, stavby. Ano, krásné! Další výraz, který se dnes nepoužívá, z důvodu jeho nejednoznačné definice. Východiskem uvažování mu nebyla přítomnost, ale budoucnost. To je vzácná vlastnost. Chápal se jakéhokoliv technologického vylepšení, pokud cítil, že mu k vlastnímu cíli může pomoci. Jinými slovy, učil se celý život. Pořád, všude kde mohl.

Jan Kaplický bude chybět všem. Samozřejmě rodině, blízkým a obdivovatelům. Ale neméně tak i odpůrcům. Máloco vám totiž umožní zformulovat si vlastní názor lépe, než jiný, precizně vyjádřený, se kterým třeba i nesouhlasíte.

Závěrem bych rád vyjmenoval chronologicky názvy témat z kapitoly principy v jeho knize Album. Řeknou nám hodně o Kaplického pohledu na svět: svoboda-tvořivost-vize-plasticita-krása-poezie-elegance-smyslnost-sexualita-lidé-barva.
Díky za vše.

Adam Gebrian je architekt, dlouholetý obdivovatel Kaplického díla a zastánce výstavby knihovny v Praze podle návrhu Future Systems. Nicméně pouze za předpokladu, že soutěž bude zrušena a ostatní týmy účastníků finančně odškodněny.

SuMo 68 / Proti všem

2012-01-08T10:58:00.008+01:00

Když jsem před třemi lety vymýšlel název pro vlastní rozhlasový pořad, přes různé varianty jsem došel ke slovnímu spojení "bourání klišé", což je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš tehdy název zkrátil pouze na Bourání, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Po chvíli přemýšlení jsem se s názvem docela ztotožnil. Měl jsem pocit, že bourání si s sebou nese převážně negativní konotace a toto klišé jsem chtěl zbourat. Bourání nemusí být vždy špatně, někdy má naopak velký smysl. Kdybych chtěl ale pořad pojmenovat dnes, přemýšlel bych o jiném názvu více bourající klišé. Asi by se jmenoval "Stavění". Mám totiž pocit, že momentálně si stavění v Česku nese větší stigma, než bourání.

Stavění je prostě obecně neakceptovatelné, podezřelé. Stavění znamená změnu existujícího stavu (špatně!), je s ním asociován hluk, prach, špína a zábory veřejného prostoru znesnadňující život všem (špatně!), profit pouze toho kdo staví, na úkor všech ostatních (špatně!), možná likvidace kvalit prostředí spojená s necitlivostí, která je přeci současným investorům a architektům naprosto vlastní (špatně!), možné zhoršení výhledu a oslunění (špatně!). Proč stavět něco nového (hlavně pak obchody, kanceláře - obzvlášť nenáviděné, ale i byty), když je spousta existujících domů prázdná? Novostavby jsou dnes chápány (a nutno říci, že často naprosto oprávněně) jako pouhé nástroje ekonomického zisku jejich majitelů a vůbec nic jiného. Když se k tomu připočte, že absolutní většina staveb je dnes financována úvěry (to je v dějinách stavění relativní novinka), šroubuje se cena novostavby do výšek, které je třeba logicky dorovnat předimenzovaným objemem. Když to všechno sečteme, tak si dnes neumím představit člověka, který by se těšil, že v blízkosti jeho bydlení vznikne nový dům.

Nevybavuje se mi historické období, ve kterém by novostavby byly apriori přijímány tak negativně. Jedno jaké. Novostavby. Na tento společenský stav by asi měli být studenti architektury připravováni od prvního ročníku. Předešlo by se mnoha následným nedorozuměním.

O morální flexibilitě

2011-12-29T19:45:00.008+01:00

"We are totally passive as a profession, waiting for the commissions to come to us, yet we are basically willing to kill ourselves - and each other - in our efforts to get new work."
Rem Koolhaas

"Nekritizuji práci ostatních architektů. Vím, kolik práce dá dotáhnout dům, do byť jen trochu slušné podoby."
architekt David Kraus

Uvědomuji si, že řeči a texty o morálce jsou to poslední, co chce někdo číst. Aby mohly mít nějaký význam, mohou se totiž psát pouze z pozice "mravně čistého", což je nejméně věrohodná pozice ze všech. A navíc pozitivně neprokazatelná. Nicméně, tady to je.

Zrealizovat v Česku dům, jakýkoliv dům, dá docela dost práce. Mnohem více, než si myslí ti, kteří to nikdy nezkusili. Abyste to dokázali, musíte přistoupit na dost velké množství kompromisů. Ty se samozřejmě projeví na kvalitě výsledku, ale především na vás a ať chcete či ne, na vaší morálce a charakteru (pozn. profesní etika se na školách architektury nevyučuje).

Postavení architekta (a duševní práce vesměs) zatím stále v Česku nemá žádnou vysokou prestiž. Respektive obráceně. Má velmi nízkou prestiž, které odpovídá nízké finanční ohodnocení. Philip Johnson kdysi říkal, že nikdo z jeho přátel architektů není bohatý, na rozdíl od jeho známých mezi vedoucími stavebních firem. Má to řadu důvodů. Od chápání architektů jako zbytečných, arogantních, často nekompetentních, prodražovacích (a tedy i zbytečných) atributů stavebního procesu, přes obviňování za kdysi tisíce paneláků a dnes tisíce "administraček" a satelitních městeček, až po ochotu zastavět městský park hypermarketem, pokud si to klient objedná a zaplatí. V této velmi slabé pozici je vaším úkolem OSOBNĚ garantovat kvalitu a trvanlivost výsledku. To OSOBNĚ je nesmírně důležité. V souvislosti se stavbami se veřejně nadává např. na developery, stavební firmy, projektanty, nebo městské zastupitele, ale to nadávání je velmi obecné a kolektivní, maximálně se týká celé firmy (celého zastupitelstva), takřka nikdy jednotlivce. Zkuste si to sami. Kolik dokážete vyjmenovat developerů, tedy konkrétních lidí a kolik z nich byste poznali na fotografii (rád bych, kdyby si na tuto otázku zkusili odpovědět především studenti architektury). O architektech se vždy mluví jako o jednotlivcích (tradičně ve formě příjmení bez křestního jména), i když se tím myslí celá firma.

Nicméně zpět k podstatnému. Pokud chcete vést architektonickou kancelář (a nefungovat jako jednotlivec živnostník, respektive se "zaměstnanci" živnostníky) začnete časem nevyhnutelně přistupovat na kompromisy, které se lidem zvenku zdají naprosto nepochopitelné a neobhajitelné. V podstatě existují jen dvě cesty. Buď se vědomě zřeknete velkých zakázek (především těch veřejných) a pak si můžete svou integritu zachovat snáze. Hrozí vám ovšem jiné nebezpečí, kterému říkám "permanentní nasranost a ublíženost". Právě především ze způsobu jakým se veřejné zakázky zadávají. Anebo nikoliv.

Osvícený absolutismus
Architekti jsou dosud na školách vzděláváni jako individuality. Neznám moc předmětů, ve kterých by se systematicky trénovala spolupráce, naopak jich znám víc než dost, kde jste donuceni simulovat práci ostatních profesí a vyřešit vše sami. Možná to je jeden z důvodů (společně s historickými příklady), proč je mezi architekty tak oblíbený způsob "osvícené despocie" a závažněji řečeno, nedůvěra v demokracii a demokratické principy výběru. Přesněji, nedůvěra, že takovýto výběr vede k nejlepšímu možnému výsledku. Většina architektů sní o tom, že by zadavatel (právě ten veřejný) měl právo zadat zakázku tzv. "přímo z ruky". Asi tak, jako to udělal Tomáš Garrigue Masaryk s Plečnikem, abychom nechodili příliš do historie a neopouštěli demokratické zřízení. Náš současný zákonný rámec to neumožňuje, což vede k nejhoršímu možnému. K obcházení zákonů (podlimitní zakázky, účelové dělení zakázek, vyběrová řízení ušitá na míru konkrétní kanceláři, atd.). A k následnému posunutí hranice co se smí a co už ne. Co se totiž stane, pokud našemu architektovi (zvyklému na tisíce kompromisů) přistane na stole možnost dostat se k nádherné práci (lákadlo často není výše finančního ohodnocení, ale významnost zakázky, velikost výzvy) a to "nedemokratickým způsobem". Tedy nikoliv skrze vítězství v soutěži. Odmítne? Pokud náhodou ano. Dozví se o tom odmítnutí někdo? Pomůže mu toto odmítnutí v kariéře? Můžete se se mnou vsadit. Nepomůže. Výsledkem toho je, že spíše neodmítne a když se to opakuje několikrát, už se nad tím ani nepozastaví. Toto neodmítnutí se týká snad všech skvělých architektů, které znám. Existuje pár výjimek. Jsou to ti, kteří nepracují pro veřejný sektor. Ale pokud naše společnost něco ze srdce nenávidí, tak je to dělení na "čisté" a "špinavé". Tedy, kdybych zde vyjmenoval ty, kteří by pokušení získat zakázku podle hesla "účel světí prostředky" odolali, nijak bych jim nepomohl. Spíše uškodil.

Architekti uznávají jediný způsob získání zakázky, když jde o jejich kolegy. A to veřejnou anonymní soutěž (a ani tu ne vždy - stesky na způsob sestavení poroty, její zaujatost a neprofesionalitu jsou velmi časté). Tedy rozhodně ne vyzvanou, ani kombinovanou, natožpak jiný způsob výběru, jako např. legální obchodní výběrové řízení zatížené různými typy kritérií, nejen nejnižší cenou. Když jde naopak o ně samé, jakýkoliv způsob, který vedl k získání zakázky je dost dobrý. Architekti jsou mistři v kreativních omluvách, proč v tomto konkrétním případě nevadí, že se nepostupuje úplně transparentně. Představa, že by se takto atomizovaná scéna dokázala na něčem shodnout zatím vypadá jako nemístný naivismus, ale pokud se tak nestane, těžko se pohneme z místa.

Jak by takové sjednocení muselo vypadat? Např. tak, že územní plán města by vytyčoval lokality, na kterých se bez veřejné anonymní architektonické soutěže vůbec nedá stavět a dále, že např.způsob nejnižší ceny by se bez výjimek přestal praktikovat na získání projektové dokumentace. Není možné vyžadovat nejnižší cenu přípravy, která se na celkových nákladech podílí 10% a zároveň doufat v cenovou výhodnost výsledku, který za tuto přípravu hodláme realizovat. Jinými slovy (abychom v naivismu chvíli pokračovali), žádný architekt by se takto vypsaného výběrového řízení nezúčastnil.

Pár poznámek k České komoře architektů (ČKA). Spousta architektů (a nejen architektů) si stěžuje, že ČKA oficiálně nekomentuje kauzy, které vykazují buď porušení zákona, nebo morálky. Jsou to oprávněné stížnosti. Přidám své vysvětlení, proč tomu tak je. ČKA dodnes nemá vytvořenu pozici tiskového mluvčího, který by měl oprávnění se k čemukoliv vyjádřit. Vyjádřit se může pouze představenstvo, které se schází jedenkrát měsíčně, a kvůli tomu absolutně nemůže reagovat na žádnou aktualitu. Výsledkem je velmi slabá pozice ČKA, o jejiž existenci spousta lidí ani netuší a ti co tuší, ji kritizují.

ČKA příkladně zasáhla ve vyhlášené soutěži na úpravu vstupu NG. Více zde.
Škoda, že jsme se následně nedozvěděli (možná to ČKA ani neví), že NG si tento svůj "problém" už vyřešila, vlastní formou vyzvané soutěže.

Wish List 006 / ČTK

2011-12-26T15:14:00.004+01:00

Přál bych si, aby ČTK u všech svých zpráv, které se týkají architektury, a především připravovaných novostaveb, začala zcela samozřejmě uvádět jména autorů architektonického řešení. Umí v tom někdo nějak pomoci? Díky.

AG-ENT, druhé narozeniny

2011-12-25T11:24:00.008+01:00

Přesně před dvěma lety jsem ve Zlíně založil tento blog a začal na něj pravidelně ukládat vlastní postřehy, názory, reakce na okamžité situace. Když se pustím do nějakého projektu, málokdy vím, jak dlouho bude existovat, jak dlouho mě bude bavit. Tento blog patří jednoznačně k těm dlouhotrvajícím. Dva roky je na mě docela dost (z projektů jej předčí pouze takřka tříleté Bourání).

K druhým narozeninám připojím pouze pár statistik. Za první rok jsem publikoval 52 článků, za druhý 86. První rok navštívilo tento blog 31 000 unikátních návštěvníků, druhý rok lehce přes 70 000. Díky.

Za minulý rok jsem publikoval osm článků, jejichž čtenost je výrazně oddělila od těch ostatních. Jsou to tyto články:

O blízké podobnosti zdánlivě odlišného
Zde přiznávám, že reakce na článek mě překvapila. Dostal jsem několik desítek souhlasných emailů a ani jeden (opakuji, ani jeden) kritický.
Seznam klišé
Kdybyste chtěli doplnit v komentářích o další, budu rád.
SuMo 59 / O architektonických soutěžích
Neschopnost správně zorganizovat soutěž se následně potvrdila po publikování článku hned dvakrát.
Vize pro Prahu
Myslím, že stále platí. Názor na dostavbu Staroměstské radnice jsem částečně přehodnotil.
Den s Kamielem Klaassem
Takto vypadá prototyp úspěšného, naprosto nekontroverzního příspěvku. Žádný vlastní názor a zpostředkování informací, názorů, ke kterým se nemáte šanci jinak a jinde dostat. Asi bych to měl dělat častěji.
Valná hromada ČKA
Jsem docela zvědav, jak bude vypadat ta příští, která se odehraje v dubnu v Brně.
SuMo 64 / O vysokých školách architektury
Krize ve stavebnictví zesiluje, práce je méně a méně, vystudovaných architektů naopak přibývá nejrychlejším tempem v polistopadové historii. Co z toho tak asi může vzejít?
SuMo 23 / O strachu z architektů
V titulku asi mohlo být "O často oprávněném strachu z architektů."

Pro úplnost doplňuji článek, který jsem zde publikoval k prvním narozeninám blogu. Pokud jste jej nečetli, vážně doporučuji: Studijní cesta

Pár poznámek ke kritice a školám

2011-12-22T10:58:00.012+01:00

"Plácáním po ramenou se ještě nikdy nikdo nezlepšil."

Říkal jsem to mockrát, ale opakování je prý matka moudrosti. Po návratu ze studia v USA (a tedy intenzivní lekci pozitivního myšlení, hledání silných stránek místo problémů) jsem si zakázal kritiku. Udělal jsem rozhodnutí, že budu vyhledávat věci, které považuji za kvalitní a budu se snažit mluvit a psát o nich. Ty, které za kvalitní nepovažuji, budu ignorovat. Už to dělám tři roky. S několika málo malými výjimkami a jednou velkou. Mezi ty malé patřil třeba tento článek, bez většího překvapení, suverénně nejnavštěvovanější ze všech, které jsem vloni napsal. Většina lidí má kritiku ráda. Ne sebe, ale těch ostatních. Výborně se to čte.

Ta velká výjimka se týká akademického prostředí. Jako externí kritik jsem se účastnil odevzdávek v ateliérech Jiřího Suchomela a Martina Šamla, Jana Hendrycha a Jiřího Janďourka, Zdeňka Fránka a Radka Suchánka (všichni FUA TU Liberec), Imra Vaška a Martina Gsandtnera, Benjamína Brádňanského a Víta Halady, Petera Stece (všichni VŠVU Bratislava), Jana Šépky, Petra Hájka a Jaroslava Hulína, Jana Jehlíka (FA ČVUT Praha), Petra Babáka a Štěpána Malovce, Romana Brychty a Radima Babáka (VŠUP).

A tady jsem byl ke studentským pracím extrémně kritický. Kde jinde by se měli autoři setkat s tvrdou kritikou vlastní práce, než ve škole? Všechny ty kritiky si pamatuji docela dost přesně (samozřejmě nejvíce tu, kde jsme se dost intenzivně pohádali s Janem Jehlíkem a Cyrilem Říhou v ateliéru Jana Šépky a studenti spíš sledovali, co že se to děje - což byla samozřejmě chyba, ale ty děláme všichni), včetně reakcí studentů, pokrývající celou škálu. Od naštvání hrozícího fyzickým napadením po absolutní radost. Na svoji adresu jsem si vyslechl ledasco. Od populárních "A vy byste to řešil jak, když jste tak chytrý?", "A co jste dokázal vy, že si nás dovolujete hodnotit?", "My jsme na tom makali půl roku, a vy to teď jako dokážete zkritizovat po pěti minutách, jo?" Tyhle reakce mám docela rád. Ukazují, že studentům na jejich práci záleží a jsou ochotni ji bránit. Hůř nesu mlčení a nezájem. A nechuť vést dialog. Zatažení do ochranné ulity, jako reakce na kritiku. Nechuť něco se dozvědět.

V těchto kritikách vycházím z vlastní zkušenosti studenta. Vždy mi nejvíce (ale opravdu nejvíce) vadilo, když se mě porota na nic nezeptala, nic ji nezajímalo. To jsem si v roli studenta připadal úplně zbytečně. Snažím se, abych toto nikdy nikomu neudělal. Vždy poslouchám co studenti říkají a vždy se ptám. Otázky doplňuji i komentáři, ale doufám, že se nikdy nestalo, že bych se na něco nezeptal.

Do ateliéru Petra Hájka chodím pravidelně, protože si jeho a Jardovy práce velmi vážím. Koncem ledna budete v DOXu mít možnost vidět proč. Ale úplně nejraději mám kritiky na VŠVU v Bratislavě. Oproti českým školám jsem tam vždy narazil na úžasně experimentální prostředí, otevřenou a obohacující debatu, chuť chybovat a učit se. Pozvání do Bratislavy proto nikdy neodmítám.

Na vlastní obhajobu. Nikdy jsem se do role kritika v hodnotící komisi sám nenominoval. Vždy moje účast vzešla z pozvání od ateliérových vedoucích, takže pokud si přejete, abych se na vašich kritikách rozhodně objevit nemohl, musíte se obrátit právě na ně.

A úplně na závěr. Možná to tak nevypadá, ale u kritik se studentům snažím vždy pomoct. Především s dalšími projekty. Snažím se, aby příště neopakovali ty samé chyby. Mají totiž často tendenci chápat projekty jako samostatné celky, a výsledek semestru, jako to nejdůležitější. To si myslím, že je velká chyba. Jestli studium za něco stálo, se ukáže až o mnoho let později. Nejde tedy především o kvalitu výsledku, ale o to, co jste dokázali za ten semestr vstřebat pro další použití.

SuMo 67 / Proč je v politice tak málo architektů?

2011-12-21T13:55:00.007+01:00

"Architektura je inteligentní forma organizace."

"S policejní prací je to jako s politikou. Vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nenabízí nic, čím by je přitáhla."
Raymond Chandler

Napadlo mě to už mockrát. Studium architektury se zdá být docela dobrým tréninkem takřka na cokoliv (pokud se tedy děje, tak jak má). Architekt by měl být schopen analýzy (pochopení místa, jeho historie, požadavků klientů, majetkoprávních vztahů), i syntézy (z této analýzy utvořit návrh, za pomoci ostatních profesí), následného projednání návrhu (setkání a dialogu s dotčenými orgány státní správy, hasiči, hygieniky, sousedy, ...) a spolupráce na jeho následné realizaci (autorský dozor, dohled nad kvalitou provedení). Jeho návrh by neměl dobře sloužit pouze klientům, kteří za něj zaplatili, ale všem. To je tak komplexní činnost, že po jejím zvládnutí, či mnohaletém opakování by měl být architekt připraven zastávat takřka jakoukoliv organizační činnost. Jedna z definic architektury zní, že se jedná o vytváření konkrétního z obecného. Protože mě osobně vždy více zajímal opak (tedy vytváření obecně platného z konkrétních podnětů a pozorování), svět navrhování jsem pro zatím opustil.

Pokud se nepletu, tak v politice (zvláště pak v té vrcholové) příliš architektů nenajdeme. V Poslanecké sněmovně jsem napočítal celkem dva. Václava Mencla (ODS) a Miroslava Petráňě (VV). Za to je tam 20 poslanců s titulem MUDr. A že to tedy je sestava (namátkou Pavel Bém, Boris Šťastný, Jiří Besser, nebo David Rath). Myslím si, že absencí architektů v politice docela trpíme. Naši političtí reprezentanti se totiž nejraději zabývají virtuálním, neviditelným. Zájem o kvalitu fyzického prostředí, ve kterém se pohybujeme, jim v naprosté většině (čest výjimkám) zcela chybí.

Docela by mě zajímaly vaše názory, proč tomu tak je. Pokud budete mít chuť se o ně podělit, tak prosím využijte komentáře pod článkem.

Abych skončil optimisticky, přikládám link s malou ukázkou, jak se architekt může v politice uplatnit. Zde.

Zadejte si jeho jméno do youtube a pusťte pár videí, stojí to za to.

SuMo 66 / O establishmentu

2011-12-11T19:03:00.006+01:00

Nikdy jsem „netrpěl“ příliš silnou vnímavostí. Když je v místnosti velké vedro, většinou to zaregistruju jako poslední. Jsem vůči tomu, co se odehrává kolem mě dost imunní. Ale poslední dobou si všímám jedné výrazné tendence (narazil jsem na ni příliš mockrát, abych si nevšiml). S postupující ekonomickou krizí, která má asi výrazně hlubší kořeny, než se zdá, začíná přibývat nervozity. Architekti se pouštějí do většího množství projektů, než kolik dokážou zodpovědně zvládnout (nikdy nevíte, který projekt umře). Vyhlídky jsou zamlžené, málokdo ví, co nastane a tak se všichni začínají jistit. Především lidé, kteří okupují pozice se stálým příjmem, nepříliš závislém na kvantitě i kvalitě jejich práce. Tento druh lidí si své pozice hájí vždy, ale v současnosti se ve svých pozicích začíná opevňovat. Všemi dostupnými prostředky. Všemi metodami, které si v dosavadních pozicích osvojili. A že to je pestrý a bohatý repertoár (samozřejmě, že se netýká všech, mrzí mě, že to musím vždy zdůraznit, ale je lepší nedorozumění předjímat).

Kolik vyučujících dnes dobrovolně odchází z vysokých škol a uvolňuje své místo jiným? To by byla zajímavá statistika.* (pozn. já jsem se stal vedoucím ateliéru v konkurzu vypsaném na místo po architektovi, který zemřel – což, jak mám občas pocit, je v Česku nejčastější metoda otevření pozice na vysoké škole pro mladší lidi. Když jsem zjistil, že za standardní plat nejsem schopen podávat požadované výkony, svou pozici jsem opustil).

Bez souvislosti s předchozím, jsem hodně zvědav, kolik ze současných 4 členů představenstva ČKA, kterým na jaře roku 2012 končí mandát - Jan Vrana, Jan Sapák, Tomáš Jiránek, Milena Vitoulová - bude znovu kandidovat a kolik dobrovolně skončí a své (rozhodně nijak lukrativní – to zdůrazňuji) místo uvolní.

Letos jsem se rozhodl, že už nikdy nepožádám o grant NČA. Tyto granty by měly být určeny lidem, kteří začínají a snaží se o své první projekty (nebo pak systémovým projektům s celospolečenským dopadem). Mně NČA v minulosti několikrát pomohla. Nejvíce v roce 2003, kdy mi udělila grant 20 000,- na vydání knihy 29+3. Bylo mi tehdy 24 let, byl jsem studentem 5. ročníku a byl to ten správný moment, kdy jsem podporu potřeboval. Neměl jsem nic za sebou, žádné reference, NČA do mě přesto tehdy vložila důvěru. Vážím si toho. Dnes ve 32 letech mám pocit, že už to nepotřebuju a žádat již nebudu. Byl bych rád, aby to udělali i mí starší kolegové a dali možnost prosadit se nastupující generaci. Nemohu na ně apelovat jinak, než vlastním příkladem. Pokud to mohu udělat já, můžete taky.

*
V jednom filmu o japonské architektuře je kouzelná scéna. Mladý architekt (rozuměj čtyřicetiletý) píše staršímu, tehdy velmi respektovanému kolegovi, že by měl přestat navrhovat, dřív než zruinuje svůj veřejný obraz a měl by uvolnit místo mladším (že by tím pro japonskou architekturu udělal mnohem více, než když bude dále navrhovat). Adresát dopisu popisuje tento fakt svým vrstevníkům a kolegům během večeře a všichni se společně smějí drzosti a naivitě mladíka. Film se odehrává na konci osmdesátých let. Není bez zajímavosti, že jméno adresáta (Kisho Kurokawa) bude na tomto webu dnes znát deset, dvacet lidí ze sta (z nichž naprostá většina bude znát jeho jeden jediný dům), jméno pisatele naopak znají skoro všichni. Byl to Toyo Ito. Přemýšlím o analogii této situace v Česku. Který architekt by napsal kterému?

Architektura je neuvěřitelným způsobem závislá na vnějších podmínkách a současná vnější nejistota se projevuje hodně, možná víc než si myslíte. Rozhodně více, než jsem si myslel já.

SuMo 65 / O vratké dvojnožce

2011-12-10T21:13:00.005+01:00

Rovina je dána třemi body. Trojnohá židle se nemůže viklat. U stavby tento trojúhelník tvoří klient (objednavatel, ať soukromý, nebo veřejný, který je nakonec taky nějakou konkrétní osobou zastoupen) - dodavatel (stavební firma) - architekt (chcete-li tzv. projektant, zpracovatel projektové dokumentace). Zájmy této trojice se v některých aspektech setkávají, v jiných často rozcházejí. Někdy chce stavební firma co nejvíce ušetřit, architekt chce co nejvyšší kvalitu (bez ohledu na cenu) a klient sleduje jejich dohadování, přemýšlí, na čí straně je pravda a komu stranit a jak najít vhodné kompromisní řešení. Ale to dohadování, v němž zvítězí většinou ten, na jehož straně jsou peníze, tedy ten, ke komu se klient přikloní, je nesmírně důležité. Během něj vyplývá na povrch spousta informací.

Bohužel jsme v Česku poslední dobou (a to především u veřejných zakázek) svědky jiného procesu. Říkejme mu vratká dvojnožka. Vypíšete obchodní výběrové řízení na dodavatele (aniž byste znali předmět dodávky). Zvítězí ten, který nabídne nejlepší podmínky (většinově finanční - jinými slovy, nejnižší cenu, nebo třeba nejvyšší odměnu vybírajícím - ale to je pouze spekulace), nebo se třeba i vylosuje. A ten si pak přivede svého vlastního architekta, kterého zaměstná. Světe div se, žádná hádka o vyšší kvalitu, či šetření na nepodstatném, následně neprobíhá.

Když jsem byl studentem prvního ročníku, prováděl nás tehdejší děkan, prof. Suchomel, po své právě dokončené realizaci, Paláci Syner. Rovněž klasické dvojnožce. Klientem byla stavební firma, a tedy v zásadě generální dodavatel stavby. Že v této situaci dovedl projekt do dnešní podoby považuji za malý zázrak. Existují světově proslulé židle, které např. stojí pouze na jedné noze (viz třeba tato), ale kromě toho, že jsou často extrémně drahé, je jich velmi málo.

Závěr. Trojnožka kvalitu nezaručí, stejně tak dvojnožka (nebo dokonce jednonožka) kvalitu nevylučuje. Ale pravděpodobnost dosažení adekvátního výsledku je u posledních dvou případů statisticky podstatně nižší. Tím jsem si jist.

Wish List 05 / O přebírání úspěšných modelů ze zahraničí

2011-12-07T01:08:00.008+01:00

Za největší chybu polistopadového vývoje u nás považuji, že jsme většinou nebyli ochotní převzít spoustu fungujících modelů ze zahraničí (ve všech oblastech) a pokoušeli se takřka vždy o vlastní, zcela originální řešení. Spoustu výborně dávno odvedené práce dodnes dokážeme odbýt jednoduchou replikou: "Ale to by u nás nefungovalo. Naše podmínky jsou zcela jiné. To nemůžete jen tak vzít a použít. To že to funguje v Německu, neznamená, že to bude fungovat i tady."

Přesně tak. Absolutní souhlas. Fungující modely ze zahraničí můžete málokdy vzít a použít beze změny. Co to tedy ale vlastně znamená? Znamená to, že je nejdříve musíte pořádně zanalyzovat, pochopit, a pak musíte napřít úsilí na jejich změny, na jejich adaptaci tak, aby tady fungovat mohly. Ale to je úplně jiný typ práce, než vytváření něčeho nanovo.

Přál bych si, aby vznikla databáze skvělých zahraničních projektů, řešení (viz nedávná rekonstrukce panelové domu v Paříži od firmy Lacaton&Vassal, více zde) a následný popis, co by bylo zapotřebí k tomu (jaké změny by bylo nutné udělat), abychom mohli dosáhnout podobného výsledku. Jaká to má úskalí a jak by se tato úskalí dala zdolat. Připadá mi to jako skvělý námět na doktorskou práci menšího týmu lidí. Neměl by chuť se do toho někdo pustit?

Doplněno: Na Harvardu existoval speciální kurs, který se jmenoval Center for Design Informatics, který se zabýval důslednou analýzou procesů staveb. Jejich přípravy, realizace, i následného užívání. Pro ukázku, takto vypadá prostřední dokument, který se týká Guggenheimu v Bilbau (více zde). Na vyžádání kdyžtak pošlu i ty další dva, které jsou asi zajímavější, ale nenašel jsem na ně link na webu. Existuje něco podobného třeba na FA ČVUT? Díky.

SuMo 64 / O vysokých školách architektury

2011-12-04T13:23:00.014+01:00

"Nomen omen. Kdo že to vede české vysoké školy architektury? Zavřel, Přikryl, Chybík a Šípek? Už se těším, až je povede Odkryl a Otevřel."
nejmenovaný český architekt

Na českých vysokých školách architektury se vyučuje především JAK navrhovat. Pokud se nepletu, tak relativně málo se mluví např. o PROČ navrhovat (mockrát mi studenti řekli, že jejich úkolem bylo zastavět danou lokalitu ... ne hledat vhodnou odpověď na nabídnout příležitost, ale rovnou zastavět ... tedy o tom, že stavět se musí, se nepochybuje), PRO KOHO navrhovat, S KÝM navrhovat, ZDA VŮBEC navrhovat, PROČ někdy nenavrhovat, CO navrhovat (a jak to zjistit). Občas mám pocit, že se stále tváříme, že architekt je pouze autor vizuální podoby domu a o všechny fáze, které návrhu stavby předcházejí se nemá starat, neb to není jeho práce. To přece mají na starosti jiní.

Druhý můj pocit je možná zásadnější. Zdá se mi, že vzděláváme studenty na ideální situaci. Na situaci, kdy veřejnost jednoznačně rozumí významu architektury a jejímu vlivu na kvalitu života. Na situaci, kdy veřejná správa používá mechanismy k vyhledání kvality v oblasti stavění. Méně je připravujeme na situaci, že kromě vykonání výkonu musí přesvědčit o jeho smyslu, dokázat přesvědčit, že jejich povolání má význam. Z hlediska důležitosti rozhodování připravujeme studenty na pozici vedoucího architektonické kanceláře (o zásadních rozhodnutích z hlediska návrhu rozhodují oni), z hlediska kompetencí je připravujeme na roli zaměstnance (tedy někoho, kdo o vedení firmy, získávání zakázek a komunikaci s ostatními profesemi neví vůbec nic a není na to nijak připravován - čest všem vedoucím školních archit. ateliérů, kteří to dělají). V Česku existuje přesvědčení, že smysl se nejlépe obhajuje obsahem (tedy kvalitními výsledky), a to že úplně stačí. Tedy, že obsah je 1000x důležitější než forma.

Tvůrčí architekti si velmi často stěžují na všechny ostatní profese, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí. Na politiky, na úředníky, na developery, na novináře píšící o architektuře, na památkáře, na nedostatečně osvícené klienty, tedy na nízkou kvalitu vkusu "běžného klienta", na poslance připravující legislativu, na organizátory soutěží, na projektanty, na stavební inženýry, a velmi často i na úředníky jim nejbližší, na městské architekty. Není se pak co divit, že si tyto profese stěžují na nás.

Co s tím? Hůře se kritizuje něco, o čem něco víte. Mám dva drobné návrhy. 1./ V rámci (volitelných) předmětů by měli být studenti připravováni na to, jak efektivně vést dialog (ano, to je dost zásadní schopnost, kterou je třeba systematicky trénovat, jinak ji nezískáte) se všemi profesemi, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí a být informováni o způsobu práce svých budoucích partnerů (tedy nejen o jeho obsahu). 2./ Vedení vysokých škol architektury by si mělo uvědomit, že spousta jejich absolventů nebude působit jako tvůrčí architekti. A tomuto faktu by mělo přizpůsobit své magisterské studium. Fascinuje mě, že většina vedení škol dnes neví, co dělají jejich absolventi.

Závěrečná poznámka. Obrovská spousta studentů dnes pracuje během studia v archit. kancelářích (osobně si myslím, že pokud to nepotřebujete absolutně nutně z existenčních důvodů, tak to dobrý nápad není) a tam zjišťují, jak je výuka na jejich škole zastaralá, a jak moc neodpovídá současné situaci. Tyto postřehy by si měli studenti dokázat společně zformulovat a začít tlačit na vedení školy, aby ve způsobu výuky provedlo změny, nikoliv přemýšlet jak minimalizovat svou účast.

Doplněno o den později.
Když o tom tak přemýšlím, tak generace dnešních vysokoškolských pedagogů, kterým je 60+ mohla jen těžko předávat praktické zkušenosti z vedení kanceláře a dialogu (totalitní režim jim neumožnil tyto zkušenosti nabrat). Tato zodpovědnost tedy dnes leží na architektech střední generace (40-50 let), jejichž celá praxe spadá do období po roce 1989. Jejich handicapem je naopak neznalost jazyků a tedy slabší mezinárodní zkušenosti (které jsou často zakrývány skepsí ke globalizaci a neregionálně orientované tvorbě vůbec) a rovněž méně rozvinuté znalosti počítačového navrhování. Ale na to je tady zase už generace 30+. Z Holandska si pamatuji model, který aktivním architektům umožňoval učit jeden semestr ročně. Ten semestr se z 80% věnovali vyučování a z 20% praxi, druhý semestr to bylo obráceně (ve škole se objevili pouze na kritikách a obhajobách). U nás se tento model nepraktikuje z několika důvodů, ale ten zásadní je, že pokud byste se chtěli z 80% věnovat učení, tak umřete hlady.

O mediálním prostoru pro připravované projekty

2011-11-27T16:27:00.004+01:00

Není problém dnes informovat o takřka jakékoliv realizaci v oblasti architektury. Existuje docela dost novin, časopisů, internetových magazínů, z nichž někdo vaši práci rád publikuje. Horší je to s prostorem pro teprve připravované projekty. Zdá se, že o ně nikdo nestojí. Jedno z vysvětlení je, že jsme velmi praktický (pragmatický) národ, a řeči (teorie, sliby, projekty, plány) nás nezajímají. Nejčastější otázka, kterou jsem vždy dostával k Městským zásahům byla: A co z toho se realizovalo?

Myslím si, že to je škoda. Že se nebavíme a neinformujeme o věcech, které se teprve připravují. Zvlášť o alternativních návrzích na jedno místo. Častokrát v soutěžích totiž neuspěje něco, co má všeobecnou platnost a mohlo by být velmi relevantní jinde a jindy, ale právě kvůli tomuto neinformování se to nestane součástí, byť odborného povědomí. Kolik lidí dokáže asi tak identifikovat náhledový obrázek? Moc jich nebude.

SuMo 63 / Co jsem se naučil za sto dílů Bourání?

2011-11-26T20:29:00.012+01:00

"Rozhlas je mnohem lepší médium pro prezentaci prostorů a prostředí, než film. Když v rádiu řeknete: prásknul dveřmi, každý si může představit svoje. Ve filmu můžete ukázat pouze jedny."
Robert Altman

Co jsem se naučil? Více a pozorněji poslouchat. Lépe a častěji improvizovat (tedy být připraven na to, že se rozhovor bude týkat něčeho úplně jiného, než jaká byla původní představa - v naprosté většině ku prospěchu věci). Méně skákat lidem do řeči, ale zároveň rychleji mluvit. Lépe chápat vlastní roli a nesnažit se vždy urvat, co největší prostor sám pro sebe. Odolávat negativním reakcím a snažit se poučit z oprávněné kritiky. Dostal jsem několik dopisů, které mě vyzývají, abych opustil své teplé a lukrativní místo, placené z daní nás všech (trojciferná částka týdně) a přenechal ho někomu jinému. Tak až o ně bude někdo mít doopravdy zájem (práce obsahuje: vybrat, sehnat a domluvit hosta, na rozhovor se připravit, být ve studiu skoro každý týden ve stejný čas, pořad moderovat a ovládat nahrávání - ve studiu vám nikdo neasistuje, a následně během 24 hodin pořad sestříhat - to mi většinou zabere tak 2 hodiny), ať se mi ozve. Pokud získám pocit, že by to uměl lépe než já, své místo mu přenechám. Nerad, ale udělám to. Spousta lidí neustále tvrdila, že pořad musí brzy skončit, protože dojdou hosté. Největší blbost, co jsem kdy slyšel. Sám mám připravený seznam asi ještě 200 lidí, se kterými bych rád mluvil, a ten se navíc neustále zvětšuje, místo aby ubýval.

Občas mi někdo napsal, že pořad žádná klišé nebourá (spíše staví jiná) a navíc je nesmírně stereotypní. Ano, to je to největší zbourané klišé. Za tři roky se struktura pořadu vůbec nezměnila. Na to jsem docela hrdý.

Nenaučil jsem se naopak vyhýbat slovním spojením (to znamená, pojďme si říct, v podstatě, a to konkrétně, atd.).

Na druhou stranu je nutné říci, že mi pořad dal asi mnohem více, než já jemu. Setkání s mnoha lidmi, se kterými jsme se poprvé viděli až ve studiu a některá z nich byla naprosto nezapomenutelná (nejraději vzpomínám na dva díly s Vladimírem Kokoliou). Když jsem se vrátil z USA, dost mě překvapilo, že se spousta lidí vzájemně nezná. Že sice znají dobře navzájem svoji práci, ale nikdy se neviděli, ani neslyšeli. Zdálo se mi, že by tento pořad mohl přispět k větší transparenci scény a vzájemnému poznání. Oproti přepsaným rozhovorům mám radost, že můžete hosty slyšet na živo (v přímém přenosu) a pak v částečně očištěném záznamu. Ale můžete vnímat jejich hlas, intonaci, smysl pro humor, dikci, rychlost reakce, atd. Tedy spoustu vrstev, které vám přepsaný rozhovor nedá. Doufám navíc, že pořad vzbudil naději u lidí, kteří trpí nějakou vadou řeči, že ani kariéra rozhlasového moderátora pro ně nemusí být nedostupná.

Dále přikládám krátkou historii pořadu, aneb "Jak to všechno začalo?"
Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radio Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme naživo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). Nezapomeňme, že to byla doba, kdy Jan Kaplický a jeho osud plnili přední stránky novin a časopisů a bylo tak snadné nabýt dojmu, že architektura je atraktivní téma. O necelé tři roky později máme za sebou 100 dílů, ve kterých se vystřídalo celkem 137 hostů.

Úplně na závěr mi dovolte poděkovat všem posluchačům. Bez vás by pořad již dávno neexistoval. Díky.

Wish List 004 / Diskusní web

2011-11-26T16:17:00.010+01:00

Diskusí není nikdy dost. Zvláště těch ohraničených nějakým tématem. Osobně mám pocit, že potřeba diskutovat všem zdánlivě jasná témata (a tím pádem tedy naprosto nejasná) ve společnosti stále stoupá. Dost mě tedy překvapuje, že v Česku neexistuje (alespoň o tom nevím a pokud se mýlím, tak mě prosím opravte) otevřený web, specializovaný na diskusi o architektuře a tématech s ní související. Tedy nikoliv web, který by používal diskusi jako doplněk pro zatraktivnění svého obsahu a navýšení čtenosti (a z toho odvozené navýšení příjmů za reklamu), ale web, jehož jediným obsahem by byly zaznamenané názorové výměny. Kdokoliv by měl právo založit téma, položit otázku a kdokoliv by na ně mohl reagovat. Nemá chuť někdo něco takového založit? Nemám pocit, že by to bylo tak pracné a naopak mám pocit, že by to bylo velmi prospěšné. Virtuální a neutrální půda pro mimořádně otevřenou diskusi mi tu hodně chybí.

PS/ Na architektonických webech mě vždy nejvíce zajímaly názory ostatních čtenářů.

Wish List 03 / Architektonické soutěže

2011-11-19T14:20:00.006+01:00

Přál bych si, aby se ročně v Česku konalo více architektonických soutěží. Slovem více myslím tak 50-100 ročně. Dnes jich je 5-10. Mluvím tedy o desetinásobném navýšení. Jak na to? Určitě dobrý start je komplexní pochopení, proč je soutěží tak málo. Důvodů je doopravdy hodně (každý z vás jich dokáže napsat spousty). Na jednu stranu se můžeme snažit o sebekritiku (pořádat soutěže je složité, výsledek nejistý, jistota stížností ze strany těch, kteří v soutěži neuspěli naopak takřka absolutní), na druhou stranu by možná stálo za to analýzu přeskočit a pustit se rovnou do syntézy.

Já považuji za největší problém, že neznám kvalitního organizátora, na kterého bych se mohl obrátit, když bych soutěž zorganizovat potřeboval. Ať už jako veřejný, nebo soukromý vypisovatel.

Co takhle vzít odhadem 5-6 lidí (architekt, grafik, právník, produkční, pr specialista, specialista na marketing), zaplatit jim jeden rok činnosti a nechat je systematicky bombardovat všechny potenciální vypisovatele nabídkami na uspořádání archit. soutěží. Tedy nikoliv platonicky poučovat o smyslu a významu soutěží s nabídkou možné konzultace, ale s konkrétní nabídkou za jakých podmínek to tenhle tým dokáže zrealizovat. Nastartovat takovouto činnost by mým odhadem stálo tak 3 milióny korun a její možná životaschopnost by byla vidět docela rychle. Kdyby se spojila ČKA s NČA (asi by potřebovali pomoc ještě někoho dalšího, nebo by museli požádat každého autorizovaného architekta o jednorázové zaplacení 1000,- právě na tento typ akce), tak by myslím takovouto akci nastartovat dokázali. Vypsat výběrové řízení na právě takovýto tým (klidně s požadavkem 10% výdělku vracet iniciátorům akce).

Sice mě z toho někdo samozřejmě obviní, ale ne, nechci si pro sebe vytvořit další pracovní pozici.

SuMo 62 / Architekt a architekt

2011-11-19T12:08:00.006+01:00

Pojem architekt zdánlivě popisuje jeden typ činnosti. Nemám na mysli jeho etymologické souvislosti (první tesař, vedoucí stavitel), ale snad všeobecně vžité "je to ten, kdo navrhuje (častokrát nepřesně: staví) domy." A tady začínají problémy. Architekt je tedy chápán jako někdo, kdo nese zodpovědnost za vše postavené kolem nás. Je to doopravdy tak?

Nemám přesnou statistiku, ale jsem přesvědčen, že architekti (absolventi vysokých škol s oborem architektura) dnes navrhují naprostou menšinu staveb, které nás obklopují.

A teď si to ještě zkomplikujme. Když sám používám slovo architekt, myslím automaticky dobrý (chcete-li výborný, kvalitní) architekt. Když někde napíšu, že už při výběru pozemku (nebo při konzultaci stavebního záměru, objemu, velikosti investice) by měl asistovat architekt, mám doopravdy na mysli ty, které považuji za kvalitní. A jsme u klasického problému, jak a kdo určuje, co kvalitní je a není. Více v tomto mém starším článku, zde.

Za poslední tři roky se systematicky snažím poznat (většinou osobně) každého architekta, u kterého mám pocit, že se o vytváření kvality úspěšně pokouší. Tedy, že se snaží navrhovat stavby, řečeno s Vitruviem, trvalé, funkční a krásné. Zatím jsem jich poznal tak kolem stovky. Když trochu slevím ze svých vysokých kritických nároků, tak to možná budou stovky dvě. Řekněme, že jsem zdaleka nepoznal všechny, a že jich bude ještě jednou tolik. Tak je to stále pouze 10% autorizovaných architektů, tedy těch, kteří se podílejí na menší částí postaveného. Za kvalitní tedy považuji 10% z těch, kteří ovlivňují maximálně 25% postaveného. To je jedna stavba ze 40!

Pak se není co divit, že spousta lidí chápe pojem architekt, jako něco velmi negativního. Asociuje si ho totiž s těmi 39 stavbami, ne s tou jednou. Když se k tomu přidá používání přeneseného významu slova architekt, jako organizátora veškerého zla (viz nedávno "Nyní to jsou „architekti“ přechodu od tehdejšího k dnešnímu marasmu a ti, kdo z něj těžili, a zbytek obyvatel." v článku na České pozici) máme zaděláno na pořádný problém, jehož důsledky neseme (a ještě dlouho nést budeme) všichni.

17. listopad 2011

2011-11-17T14:20:00.010+01:00

22 let po 17. listopadu 1989. Tehdy mi bylo deset let. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Jediným indikátorem byla stupňující se radost a vzrušení rodičů. Jsem hrozně rád, že jsem těch prvních deset let v "komunismu" mohl prožít (a jsem ještě radši, že to netrvalo déle). Proč? Protože mohu srovnávat. A to bych za nic nevyměnil. Pochopení, že velikost bytu není podstatná. Že nemusíte být obklopeni žádnými drahými věcmi, abyste prožili absolutně šťastné dětství na sídlišti v paneláku. Strašná radost, že si můžete zahrát fotbal, když se vám aspoň na chvíli podařilo dostat na únormálně přecpané hřiště. Vztek, když vás za chvíli o pár let starší děti vyhodí. A následná radost z pochopení, že fotbal se dá hrát kdekoliv (i v prudkém svahu s brankami rozdílných velikostí, podle vzdáleností vzrostlých stromů). Nadšení ze čtení knížky, když se vám po roce čekání dostane do rukou (pro mě to byly knihy Karla Maye - které mě ovlivnily natrvalo). Znáte dokonale atlas světa, protože vše má úplně exotický nádech daný tím, že tam nemůžete. Chuť citrusového ovoce, která vám nezevšední až do konce života. Trvalá obliba jednobarevných kusů oblečení a minimalismu vůbec.

Bez těchto "drobných" zážitků by se mi dnes žilo hůř. Nesouvisí to přímo s komunismem, ale spíše s chudobou, o kterou se tento režim dokázal výborně postarat.

Hned v roce 1990 jsem nastoupil do primy obnoveného osmiletého gymnázia. Zpětně to hodnotím jako jeden z nejdůležitějších okamžiků v dosavadním životě.

Univerzální návod, jak rozpoznat dobrého architekta

2011-11-14T11:36:00.006+01:00

Pokud za ním přijdete s žádostí o návrh domu pro vás ... bude vám klást neuvěřitelné množství otázek, než se rozhodne zakázku přijmout. Pokud ne, běžte jinam.

O nesmyslném způsobu udělování grantů

2011-11-13T20:49:00.006+01:00

Jak běžně fungují granty? Nadace (město, stát, ministerstvo) vypíše podmínky a datum, do kdy se se svojí žádostí můžete přihlásit. Pak sestaví dostatečně širokou, odbornou porotu (čím větší, tím lepší, v Praze má např. 15 členů) a tato posuzuje a boduje všechny zaslané žádosti. Častokrát stovky žádostí. Musí to být úmorná práce. Racionalizovat a objektivizovat důvody pro udělení podpory. A teď možná to hlavní, takřka s jistotou si troufnu tvrdit, že ti nejschopnější se o grant nepřihlásí. Z několika důvodů. Buď by to chápali pod svoji úroveň (v Česku doopravdy existuje relativně silný názor, že pokud potřebujete grant, musíte být hodně neschopní, protože si na svůj projekt neumíte vydělat normální komerční cestou), nebo nejsou ochotni vyplňovat rozsáhlé a složité žádosti, nebo nemají důvěru v odbornost poroty a kvalitu připravených podmínek (to neschopného nikdy nenapadne, svou žádost pošle kamkoliv, bez ohledu na podmínky), nebo jsou tolik zabráni do vlastního projektu (kterému by třeba vnější financování výrazně pomohlo), že ani neví, že se o nějaký grant mohli přihlásit.

Navrhoval bych tento systém změnit. A to tak, že vybraná porota funguje v roli aktivních scoutů, vyhledavačů projektů, které by stály za podporu, spíše než v roli pasivních hodnotitelů, kteří se probírají vším, co se o grant přihlásilo. Myslím, že si neumíte představit, kdo vše je ochoten a schopen se přihlásit o grant na kulturu (v Praze z architektů tradičně skoro nikdo, a to částečně vysvětluje, že v porotě nikdo architekturu nereprezentuje). Ale pokud by vás to doopravdy zajímalo a měli jste spousty volného času a chuť projít si 105 stran dlouhý Word dokument, tak prosím. Více zde. Ušetřilo by to spousty času a administrativy, o kvalitnějších výsledcích nepochybuji. Kladlo by to vyšší odborné nároky na porotu? Určitě. Byla by tato porota ještě více podezírána z korupce a nadržování? Rovněž určitě. Ale možná by se přestali ve velkém podporovat "podnikatelé v kultuře". A bylo by velmi zajímavé vidět, kdo, koho nominoval.

SuMo 61 / O osobním prospěchu

2011-11-13T17:12:00.010+01:00

Motto:
„Architekti vědí o srozumitelném sdělení významu architektury asi stejně, jako ptáci o ornitologii.“

V současné společnosti vám nikdo neuvěří, že můžete mít vyšší motivaci, než osobní prospěch. Žádná taková prostě neexistuje (běžte si v takovém prostředí do politiky). Chcete to nejlepší pro sebe, maximálně tak ještě pro vaši rodinu. Dále už se motivace začíná vytrácet. V mém případě je to v podstatě totožné. Šel jsem studovat architekturu, protože jsem chtěl navrhovat a stavět krásné domy. Myslím, že existovalo aspoň desetileté období kdy pro mě domy, byly mnohem důležitější než lidi. Naštěstí už skončilo. Po návratu ze studijních a pracovních stáží do Česka, na podzim roku 2008 jsem měl pocit, že zde vzniká málo kvalitních domů, málo příjemných veřejných prostranství, kde bych chtěl pobývat, bydlet. Pochopil jsem to při hledání bytu k pronajmutí. Skoro nikde se mi v Praze nelíbilo, a pokud přeci jen ano, bylo to v historickém, minimálně 80 let starém prostředí.

Motivace, která mě pohání je prostá: „Mým cílem je, aby v Česku vznikalo větší množství kvalitní architektury (tedy té, které někdo věnoval svoji pozornost, úsilí, talent, čas, s cílem dosáhnout co nejlepšího výsledku a nikoliv vydělat, co největší množství peněz). Čím více, tím lépe. A největší radost představuje nečekané setkání s kvalitou. A dělám všechno proto, aby se tak dělo. Občas s větším, občas s menším úspěchem. Nemám pocit, že bych se podílel na mnoha odlišných aktivitách, dělám pořád jednu a tutéž. Má různé formy (články, rozhovory, přednášky, diskuse, kritiku, moderování, vyučování, organizace akcí, výstavy, posudky, rady), ale úplně totožný cíl. Ale hlavní je, že to dělám pro sebe (pokud z toho má prospěch někdo jiný, je to vedlejší efekt, i když velmi radostný). Chci tady žít, chci, aby se mi tady žilo dobře, a nemám chuť být na každém kroku konfrontován s nevkusem, nekvalitou, netrvanlivostí a nesmyslnými rozhodnutími. Ve veřejném prostoru města trávím tak 10-12 hodin denně. Dost na to, aby mi na něm záleželo.

Asi je možné namítnout, že nejlépe by k tomu člověk mohl přispět tím, že takové domy (prostory), bude sám navrhovat. Určitě. Má to svoji logiku. Ale myslím si, že jsem dokázal sebekriticky své schopnosti v oblasti navrhování posoudit dostatečně dobře, a většina lidí by mi měla poděkovat, že jsem se rozhodl domy sám nenavrhovat. Až uvidím desítky lidí, kteří budou vykonávat stejnou činnost jako dnes já, a lépe, s radostí se začnu věnovat něčemu jinému.

Včera jsem se účastnil TEDx v Brně. A docela mě zaujalo vystoupení Tomáše Turka (pověřeného ředitele Radio Wave). Tvrdil v něm, že by si přál, aby „veřejnoprávní rozhlas“ fungoval jako bariéra proti balastu. Tedy, aby byl garantem kvality. A že se tak naděje. Je to úplně totožný problém, jako v oblasti architektury, kde veřejný sektor (státní správa, ani samospráva) nefungují, jako filtr na balast, jako garant kvality. Respektive, úplně by stačilo, kdyby fungoval jako garant systematické snahy o ni. Architektura tedy není v této situaci osamocena (logicky). Pokud tento problém budeme chtít úspěšně řešit, nezbude nic jiného, než dát síly dohromady, napříč obory.

Návštěva představenstva ČKA

2011-11-09T11:10:00.008+01:00

Všechny texty píšu poslední dobou pod čerstvými dojmy (dřív než vše zapomenu). Tedy texty do Lidových novin píši vždy přímo v den návštěvy recenzovaného objektu, maximálně s jednodenním zpožděním. Včera jsem se 4 hodiny účastnil jednání představenstva České komory architektů (ČKA), jehož personální složení si můžete prostudovat zde.

Nečeká vás žádná sáhodlouhá zpráva, nebo rozbor, pouze pár postřehů a doporučení. Tady jsou:

Motto:
"Ta malá část veřejnosti, která si je vědoma existence ČKA, ji chápe jako lobbistickou organizaci, která se snaží vymoci lepší podmínky pro své členy (autorizované architekty), a to na úkor všech ostatních. Její členové (autorizovaní architekti) jsou naopak vesměs přesvědčeni, že toto dělá nedostatečně. Nespokojeni jsou tedy všichni."

Představenstvo se snaží. Snaží svou prací přispět k zlepšení profesního prostředí v Česku. Všichni jeho členové, podle svých schopností. Vážně. Není třeba o tom pochybovat.

01. Navrhoval bych, aby měla jednání představenstva profesionálního moderátora. Nějaké peníze by to stálo, ale na základě toho, co jsem včera viděl, by to byla vhodná investice. Myslím si, že diskusi nemůže moderovat předseda. Ten se má diskuse účastnit. A diskutovat a moderovat dohromady není moc šťastná kombinace.

02. Doporučoval bych na jednání představenstva zavést nahrávání webkamerou (nemusí být nutně on-line stream) a umísťování nesestříhaných záznamů na web. ČKA není žádná soukromá firma, která by na svém představenstvu řešila tajné strategie. Během těch 4 hodin, co jsem tam seděl, nezaznělo nic, co by nemohli slyšet úplně všichni, kdo o to mají zájem.

03. V rámci naší pracovní skupiny pro PR jsem navrhl, aby došlo k výměně barvy pozadí webu ČKA z černé na bílou. Je to zdánlivě kosmetická úprava, ale není moc pracná a myslím, že by dost pomohla.

04. Navrhuji zvýšit členské příspěvky, a to tak, že jejich výše zůstane stejná (6 000,-), ale tato cifra bude označena jako minimální. Kdokoliv cítí potřebu (myslí si, že by to mohlo profesi pomoci) může zaplatit více. Seznam lidí, kteří se rozhodli přispět více, bych nechal umístit na webu ČKA, pod označením: "Podporují zkvalitnění českého architektonického prostředí více, než by museli." (pozn. chápu, že je spousta lidí přesvědčena, že ČKA se momentálně chová nehospodárně, tak proč ještě navyšovat příspěvky (už dosti vysoké), prvně je třeba zefektivnit provoz ... nicméně můj návrh platí).

05. Objevují se názory, že je představenstvo rozpadnuto na dvě frakce ("starou, původní" a "novou"). Nezaznamenal jsem to. Diskuse probíhala korektně.

Nepřipadá mi korektní, že jeden člen představenstva okupuje zhruba 50% veškerého diskusního času, bez ohledu na to, jak zajímavé jeho názory a zkušenosti jsou. Stejně tak mi nepřijde korektní, že 3 členové představenstva během oněch inkriminovaných 4 hodin nepronesli jediné slovo. Odlišit osobní rovinu od obecné je stále problém. Možná by se hodilo speciálně na toto téma absolvovat jednorázové školení.

Vedení ČKA zastoupeno předsedou a prvním místopředsedou shodně tvrdilo, že představenstvo má o směřování komory jednoznačně jasno a v tomto ohledu neexistují neshody. Nejsem si tím jist. Myslím si, že kdybyste se každého člena představenstva zeptali individuálně (bez znalosti názorů ostatních), dostali byste 12 různých odpovědí. Shoda může panovat pouze nad minimem jasně vyjádřených principů. Které to tedy jsou?

Překvapil mě názor některých členů představenstva, že pokud jste jeho členem, máte možnost (nebo snad dokonce povinnost) své názory (či eventuální kritiku) prvně sdělit ostatním členům představenstva a po následném prodiskutování eventuálně veřejně ventilovat i jinde. To mi při frekvenci setkávání 1x za měsíc přijde jako úplný nesmysl. V mém případě by to znamenalo, že bych nemohl říkat nic, protože bych veškeré své nápady zapomněl během čekání na další představenstvo. O jejich možné následné neaktuálnosti netřeba hovořit.

Závěrečná poznámka: Za moji nijak rozsáhlou činnost pro ČKA jsem si dosud nenaúčtoval ani 1Kč a bude tomu tak až do odvolání. Říká se, nikdy neříkej nikdy, ale v dohledné době nevidím šanci, že bych tento svůj postoj změnil. Kvůli několika desetitisíci korunám dostávat anonymní dopisy o "tunelování komory, hledání si teplého místečka, nebo žití si na úkor těžce vydělaných peněz jednotlivých členů" mi za to doopravdy nestojí. I když je fakt, že kdybych byl člen ČKA, asi bych tím porušoval její stanovy a vystavoval se disciplinárnímu trestu kvůli práci zadarmo. Nicméně nejsem, takže je tato úvaha bezpředmětná.

Do případné diskuse pod článkem se nezapojím. Co jsem měl na srdci, jsem vyjádřil tímto článkem. Vy (pokud máte chuť) samozřejmě pod článkem diskutovat můžete, jako vždy.

Wish List 002 / Rozhovory s investory

2011-11-06T15:23:00.004+01:00

Už jsem několikrát psal, že o významu architektury nesmí mluvit a přesvědčovat architekt. Jako ex-architekt (zatím nejlepší definice toho, co dělám, na kterou jsem přišel) si to snad mohu dovolit. O tomto významu bych nechal mluvit ty, kteří se do ní rozhodli investovat své peníze, nebo veřejné peníze jim svěřené. Tedy investory a zástupce investorů, kteří se v minulosti postarali o vznik kvality. Např. Leoše Válku (DOX), Pavla Pszczólku (rd v Berouně od HŠH), Leopolda Bareše (Sipral), Martina Svobodu (NTK), Miroslava Brýdla a Antonína Dokoupila (Litomyšl), Jiřího Růžičku (Gymnázium Jana Keplera), ... je jich celá řada. Tedy, nechtěl by někdo dát dohromady jejich seznam a udělat s nimi rozhovory, na téma "Proč se tak rozhodli, jaký to pro ně mělo smysl, co se naučili, zda by to udělali znovu, co by doporučili lidem, kteří by chtěli dosáhnout něčeho podobného", atd. Tyto rozhovory pak uspořádat do nějakého sborníku, nebo online audio databáze. Věřím, že na podobnou akci by finančně případně přispěla NČA, nebo ČKA a mohla by mít velký dopad na kultivaci stavebního prostředí u nás. Nechce se do toho někdo pustit?

Přikládám svůj pokus na toto téma. Rozhovor s Pavlem Pszczólkou, více zde.

SuMo 60 / Víc otázek, než odpovědí

2011-11-05T23:04:00.006+01:00

Většina domů v Česku není navržena architekty. Nevím, kolik domů v Česku architekty navrženo je, ale můj tip by byl tak asi 5-10%. Otázka 1: Pokud to někdo ví, ať mi prosím dá vědět. Nicméně všechny postavené domy podle mě s architekty asociovány jsou. Nevím jak vy, ale já prostě pokaždé předpokládám, že za každou realizací nějaký architekt stojí (i kdyby měl jiný titul než Ing. arch.). Většina novostaveb, které v Česku vznikají, příliš kvalitní nejsou. A jsou tak nepříliš dobrou reklamou pro nové stavění. Na to pak navazuje běžná lidská vlastnost, říká se jí "usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku", aneb jedna špatná osobní zkušenost s architektem (arogantní, nespolehlivý, drahý, nekompetentní) vede k automatické představě, že takoví jsou všichni. Fakt.

Intermezzo: Zde si dovolím jedno osobní vyznání, a činím tak poprvé v životě, veřejně. Tančící dům. Jsem rád, že tady stojí, nějakou debatu rozvířil, ale jako dům je dost hrozný. Pokud ten dům nějaké kvality má, tak mně osobně zůstaly zcela utajeny. Nikdy bych neprotestoval proti jeho výstavbě, až tak si svého vlastního názoru necením, ale pokud chceme přesvědčovat o kvalitě a významu architektury pro život, tak tenhle dům bych jako příklad doporučoval nevytahovat.

V Česku existují kvalitní architekti. Není jich moc, asi podobně jako kvality v jakémkoliv jiném lidském oboru. Už z definice. Kvalitní je to, čeho je málo. Může docházet k navyšování průměrné úrovně, ale pak se budou akorát pro kvalitu zpřísňovat kritéria. Otázka 2: "Proč se případní stavebníci (ať už soukromí, nebo veřejní) nesnaží pro sebe vyhledat vždy nejkvalitnějšího možného architekta?" Jsem doopravdy přesvědčen, že tak ve většině případů nečiní.* Odpovím si sám. Nejspíše proto, že si myslí, že na to nemají. Buď čas, nebo peníze, nebo schopnosti, nebo všechno dohromady. Anebo si myslí, že to za to nestojí, že je to jedno, že to není příliš důležité. Že jsou všichni architekti stejní.

Rozdílnost extrémů, neboli disparita je v úrovni českých architektů obrovská. Alespoň to je můj pocit. Proto mám trochu problém s Českou komorou architektů (ČKA), která sdružuje přes 3000 autorizovaných architektů. Skvělé, průměrné i mizerné. Slušné lidi i morální kreatury. Pod pojmem "autorizovaný architekt" tak můžete narazit úplně na ledasco.

Architektura a práce architekta začne být v Česku běžná, až si uvědomíme, k čemu architekt je. Zatím ho chápeme jako autora divných, extravagantních domů, které pro běžného člověka nejsou. Anebo jako autora nesrozumitelných územních plánů, které akorát všem komplikují život. Snad od nikoho jsem zatím nezaznamenal názor: "Chtěl bych, aby můj dům byl hospodárný, trvanlivý, pohodlný, aby se mi v něm dobře žilo a aby tato kvalita vydržela co nejdéle. Aby byl dobře osazený na pozemku. Správně orientovaný ke světovým stranám, a aby mě příliš neomezoval." A abych toho dosáhl, musím ke spolupráci přizvat kvalitního architekta a tedy jinými slovy, musím jeho výběru věnovat čas a energii.

A tady je zřejmě kámen úrazu. Pokud chcete něco dobrého, musíte do přípravy věnovat čas, peníze, energii. Jinými slovy, musíte něco investovat. Všichni se naopak snažíme investovat co nejméně. Investovat totiž znamená riskovat. Může se stát, že se investice nevrátí, nevyplatí se, byla nevýhodná. Abychom se tomuto riziku vyhnuli, neinvestujeme. Proto investuje jen minimum lidí. A proto se architektuře u nás nedaří a možná hned tak nebude. Veřejný sektor by investovat měl, ale myslím si, že jeho zástupci cítí, že tzv. většinový volič (tedy ten, co sám do ničeho neinvestoval - ani do vlastního vzdělání) to po nich ani nevyžaduje. Naopak, že přímo vyžaduje neinvestování (můžeme to rovněž nazvat minimalizací nákladů). To je přesně to, o co se snaží naše současná vláda. Minimalizovat výdaje (ponechávám stranou, zda to dělá, nebo pouze prohlašuje). Investování je, jak už jsem několikrát zmiňoval, riskantní. Proto by bylo dobré, abychom pro toto riskování měli co nejlepší podklady. Bylo by dobré se vždy zeptat: "Na základě jakých informací činíte toto rozhodnutí?" Doporučoval bych tuto otázku pokládat k jakémukoliv stavebnímu záměru. Už to samo by stačilo k tomu, aby význam kvalitních architektů prudce stoupl. Jsou na takovou otázku totiž připraveni kvalifikovaně odpovědět. Na rozdíl od mnohých jiných.

*Možnou korupci z této úvahy vynechávám. Osobně jsem se za celý svůj život s žádným příkladem korupce nesetkal.

Wish List 001 / Mapa města

2011-11-02T11:32:00.003+01:00

Dnes mě napadlo založit novou rubriku. Seznam přání (projektů, nápadů), které bych rád viděl realizovány, ale nemám čas (schopnosti, kapacitu) se jim systematicky věnovat. Pokaždé, když mě něco napadne, vložím to sem a označím příslušným tagem. Pokud by to někomu z vás připadalo zajímavé, budu nadšením bez sebe, pokud se do takového projektu pustíte. Rád v případě zájmu přispěji konzultací. Takže pojďme, díl první.

001. Mapa města (můžeme začít Prahou a postupně eventuálně přejít na jiná města, nebo klidně začít jiným městem, vesnicí), která by obsahovala pouze tři barvy (třeba černou, šedou a bílou). Černá by představovala soukromé prostory, šedá veřejně přístupné soukromé prostory a bílá veřejné prostory. Inspirací pro tento nápad je Nolliho mapa Říma, stará 263 let. Více o ní zde.

Vize pro Prahu

2011-10-28T13:37:00.009+02:00

"Zesilování silných stránek je vždy úspěšnější strategie, než odstraňování nedostatků."
podstata amerického vzdělávacího systému

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

S vědomím pravdivosti předchozího citátu, vkládám na krásné datum, svůj vlastní návod, jak postupovat v budoucím rozvoji Prahy.

Motto: Odhalit silné stránky Prahy a zaměřit se na jejich posílení. Do nich investovat většinu městských prostředků.

01. / Vltava. Fenomén města. Vypracovat plán využití řeky pro život města, včetně ostrovů, náplavek a nábřeží. A následně ho uplatňovat. Zabývat se tímto problémem, příležitostí, jako naprostou prioritou. Součástí plánu by vysoce pravděpodobně bylo i Smetanovo nábřeží, jako pěší zóna - ale toto rozhodnutí učinit až na základě celkové koncepce. Jsou v podstatě pouze dva typy měst. "Město na řece" a "město u řeky". Praha je město na řece, ale chová se, jako by byla město u řeky.

02. / Pochopit, že Malá Strana je fenomenální místo především na bydlení a chození a zbavit ji silné automobilové zátěže. Jinými slovy, vystěhovat z ní Parlament, a to do nádherné a naprosto vhodné budovy, kam patří. Tedy do bývalého Federálního shromáždění od Karla Pragera.

03. / Navrátit společenskou důležitost prostorům, které mají kvalitní stavební základ a historickou důležitost. A to i pomocí jejich fyzických úprav (Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Malostranské náměstí) a přísné regulace (alespoň) vzhledu komerčních subjektů, která tato místa obklopují.

04. / Letná. Druhý fenomén města. Lépe propojit s okolím a zachovat prázdnotu. Věnovat větší množství peněz do údržby. A jednou pro vždy o ní přestat uvažovat jako o rozvojové ploše, kde se dá ledasco postavit. Její hodnota spočívá v tom, že je prázdná a do budoucna bude mít tato prázdnota čím dál vyšší hodnotu.

05. / MHD, především Metro. Zbavit pokleslých reklam (bez ohledu na velikost příjmů) a učinit v co nejkratším termínu všechny stanice bezbariérově přístupnými. Pokud město není schopno pro své občany udělat ani toto, je k smíchu.

06. / Zbavit se prázdného prostoru po bývalé Staroměstské radnici a předat jej Univeritě Karlově. Z pozice města tak deklarovat podporu této významné veřejné instituci i vzdělanosti obecně. Začít intenzivní spolupráci mezi městem a univerzitou tak, aby nebyla nucena budovat své kampusy na periferii, ale v důležitých částech města.

07. / Vytvořit seznam prázdných staveb v centru města, a začít intenzivně tlačit (pobízet) jejich znovunaplnění. Toto musí být prioritou před novým stavěním. Nerozumím prázdnosti radničního bloku, který tvoří celou jednu stranu Malého náměstí.

08. / Pochopit, že po stavební stránce je Praha mnohovrstevnatá (a že to je její největší kvalita) a snažit se doplnit její organismus o další vrstvu, neméně kvalitní. Tedy požadovat, aby všechny akce hrazené z veřejných peněz, měly co nejvyšší kvalitu. Pořádat archit. soutěže, hledat mechanismy, jak vyhledat co nejkvalitnější řešení, nikoliv nejlevnější.

09. / Pochopit, že parky (Letná, Stromovka, Jelení příkop, Petřín, Vojanovy sady, atd.) jsou Pražany mimořádně oblíbená místa a mimořádně důležitá pro spokojenost občanů. Navýšit část rozpočtu, která se věnuje jejich údržbě a vybavenosti (toalety, občerstvení), tak aby je bylo možné plnohodnotně využívat.

10. / Pražský Central Park (příležitost propojení Vítkova a Masaryčky - viz návrh Jiřího Stříteckého a Jeana Nouvela, více zde)

PS /
Pokud existuje požadavek po stavění nových administrativních staveb. Lokalizovat pro ně vhodně vybrané místo (vysoce pravděpodobně u letiště) a většinu z nich směřovat sem, do tzv. CBD (Central Business District).

Neinvestovat peníze do zlepšení podmínek individuální automobilové dopravy. Není to silná stránka Prahy. Není to tedy priorita.

SuMo 59 / O architektonických soutěžích

2011-10-23T11:56:00.006+02:00

Milý čtenáři, víš co to je "architektonická soutěž"? Předpokládám, že ano, ale pokud náhodou ne, zde je krátké vysvětlení.

Jde o způsob zadání zakázky na stavbu domu (úpravu veřejného prostoru, rekonstrukci) pomocí soutěže mezi jednotlivými účastníky. Nejčastější způsob soutěže býval veřejná-anonymní. Tedy přihlásit se může každý (autorizovaný) architekt a vítěze (budoucího zpracovatele návrhu) vybírá porota, jejíž většina je nezávislá na vyhlašovateli. A je tím zaručena nezávislost rozhodování. Tento způsob může využít každý potenciální zadavatel, především však zadavatelé veřejných zakázek, kteří tak nemusí využívat běžná obchodní výběrová řízení, kde se vybírá podle levnosti zpracování, rychlosti, referencí, nebo velikosti pojištění dané firmy.

Tento způsob zadávání zakázek se využívá čím dál tím méně (pozn. řádově se takto zadá ročně asi 10 zakázek z více než 1000 v oblasti staveb financovaných z veřejných zdrojů). Přestože to je asi jediný způsob, kde můžete adekvátně nastavit kritéria hodnocení, podle toho, co doopravdy chcete. A tady je asi kámen úrazu. Většina zadavatelů neví, co by měla chtít. Jediné o co se snaží je omezit velikost vlastních výdajů, tedy přesně stanovit finanční limit, do kterého se má ta která zakázka vejít. Nepožaduje se kvalita, originální řešení, příjemné překvapení, nebo něco, co si zadavatelé ani neuměli představit.

Proč? Jedna z odpovědí je: Protože je to riskantní. Předem nevíte, co dostanete.

Proč se archit. soutěže využívají čím dál tím méně? A nejsou využity ani na nejvíce viditelné příklady jako je rekonstrukce Klementina, nebo Národního muzea?

Důvodů je celá řada, ale zmíním jeden podstatný. Po archit. soutěžích dnes volají pouze architekti. Přestože pro ně představují spoustu dřiny s velmi nejasným (a tedy nezaplaceným) výsledkem. Nezřídka se takové soutěže účastní až 100 týmů (a šance na vítězství je tedy 1%).

Archit. soutěže by měli na veřejné stavby požadovat všichni ostatní. Obyvatelé města, zastupitelé, politici, úředníci, zkrátka všichni občané. Měli by požadovat, aby stavby financované z veřejných zdrojů měly vysokou kvalitu. Nedělají to. Nabízí se opět otázka proč. Představuje to nedůvěru v architekty jako profesi? Nedůvěru, že z mnoha desítek návrhů se vybere nekvalitní? Že neexistují dostatečně vzdělaní porotci schopní kvalitního výběru? Je příprava archit. soutěže příliš pracná, zdlouhavá a nejen finančně náročná? Samozřejmě, že je, ale když porovnáte půl roku příprav s faktem, že stavba bude stát několik desítek, možná stovek let, přijdete třeba na to, že to má smysl.

Jsme dnes v absurdní situaci, kdy pracné soutěžení s malou nadějí na výsledek požadují pouze ti, pro které z toho plyne především spousta nezaplacené práce. Fascinující. A v naší rádoby efektivní společnosti zaměřené na vydělávání peněz rovněž krajně nedůvěryhodné. Když architekt přesvědčuje o důležitosti architektury, nikdo mu nevěří (a totéž platí i o soutěžích). Pokud tento blog čte někdo jiný než architekti, tak vězte, že nutnost prosazování archit. soutěží leží právě na vašich bedrech. Tedy pokud stojíte o zkvalitňování prostoru, ve kterém žijete.

SuMo 58 / O promlouvání k nesprávnému publiku

2011-10-15T19:16:00.006+02:00

Tohle jsem napsal asi před měsícem. Od té doby jsem zaznamenal dalších několik podobných zkušeností:

Bylo mi asi 6, a stále si to pamatuji naprosto přesně. Soudružka učitelka křičela, že nás na odpolední (dobrovolné) pěstitelské práce přišlo jen 10, a přitom je nás ve třídě 30. Měla takřka půl hodinový proslov o naší slabé aktivitě, nedochvilnosti a nespolehlivosti. Když už jí skoro docházel dech, lehce se zarazila a řekla: „Je vlastně pravda, že vy jste přišli a to co tu říkám se týká především těch, kteří tady nejsou. Tak jim to vyřiďte.“ Jedno z mých hobby se od té doby týká tzv. pláče nad nesprávným hrobem, neboli spousty vyvinuté energie tam, kde se to nehodí. Respektive hodí relativně málo. Dodnes mě mrzí, že většina občanských iniciativ (pozn. není to jejich kritika), utrácí neskutečné množství energie na „zabránění něčemu“. Nepoměrně více, než na vytváření něčeho. K mé pramalé radosti, narazit na příklady tohoto typu, se mi zdá čím dál tím snadnější. Mám pocit, že se mi to vlastně děje několikrát za den. Nejčastěji na nejrůznějších diskusích.

Jako skoro zlaté pravidlo se dá uvést následující tvrzení: Jak vystupující, tak publikum, je tvořeno stejným typem lidí. Lidmi, kteří mají o (libovolnou) problematiku zájem. Díky tomu dokážou poměrně snadno dosáhnout shody a dochází tak k diskusi mezi vzájemně přesvědčenými. Ti, kteří by zastávali zcela odlišná stanoviska, absentují. Tedy, pokud probíhá diskuse o budoucím rozvoji města, najdeme mezi panelisty odborníky (architekti, urbanisté, sociální geografové, sociologové) a v publiku rovněž. Maximálně pak studenty těchto oborů. Ti, kteří by z těchto znalostí mohli profitovat, a kteří navíc mají mandát a pravomoci tyto poznatky snáze uvést v praxi, se vyskytují v publiku zřídka. Nabízím několik možných vysvětlení.

Celý den se zabývají těmito tématy ve své práci. Jsou pak natolik unaveni, že ve svém volném čase (většina těchto debat se koná ve večerních hodinách, po běžné pracovní době) si potřebují odpočinout, „vyčistit“ hlavu a nemohou tak znovu poslouchat a diskutovat stejná témata. Bojí se, že budou diskutujícími (davově) kritizováni a proto se těmto akcím vyhýbají, jako čert kříži. Mají strach, že by řekli něco předem nepromyšleného, nedohodnutého, že by je účastníci debaty později „chytali za slovo“ a dožadovali se splnění nesplnitelného.

Údajně 80-90% lidí v životě vykonává práci, která je nebaví. Proč by tedy politici a úředníci měli být výjimkou. Jsou na tom stejně, jako všichni ostatní. Jejich práce je nebaví. Tak proč by proboha na podobné (nehonorované) debaty docházeli.

Poslední odhad. Zabývají se důležitějšími věcmi.

Cities on Change / Bogotá

2011-10-09T19:42:00.003+02:00

Hodinové video, celkem 6 částí. Maximálně doporučuji.

SuMo 57 / O předem nevyjasněných podmínkách

2011-10-02T17:36:00.005+02:00

Minulou středu jsem vedl v Bourání rozhovor s fotografem Ivanem Němcem. Je celý k poslechu zde, doporučuji. Jeho podstatná část se týkala organizace práce, způsobu stanovení si vlastního honoráře, nezbytných podmínek k odvedení kvalitního výkonu. Rozhovor mi pomohl uvědomit si jednu věc. Snad všechny činnosti, do kterých jsem se v Česku za poslední tři roky pustil (ano, za 14 dní to budou tři roky, co jsem se vrátil ze studií v USA) měly předem nevyjasněné podmínky. Nejen finančně (na to už jsem si doopravdy zvykl), ale i organizačně. Nikdy není úplně jasno, co se přesně chce, do kdy to má být hotovo, a kdo, co udělá. Je to zajímavá nejistota. Osobně mi to nikdy moc nevadilo* (je to dáno mým věkem, ale i faktem, že si práci vyhledávám spíše podle lidí - objednavatelů a potenciálních spolupracovníků, než podle vnějších okolností), ale připadá mi, že to je trvale neudržitelný stav. Stav, ve kterém vzniká kvalita jen enormním nasazením a neuvěřitelnou neefektivitou. Na druhou stranu, znám několik lidí, kteří do takhle chaoticky založených projektů apriori odmítají vstoupit. Asi nepřekvapí, že tito lidé mají v Česku velmi málo práce. Ivan Němec v části, která se online nevysílala, správně poukazuje na jednu věc ve vztahu ke své profesi. Kamery a fotoaparáty jsou v Česku dražší než v Německu, filmy, materiály a veškeré vybavení rovněž. Ale zajímavé je, že honorář by měl být snad 10x nižší.

To nevyjasnění finančních podmínek předem je ale rovněž symptomatické. Zde si dovolím jednu hypotézu. Zdá se, že objednavatelé neví, co od vás dostanou, a proto se brání předem stanovit cenu. Tu chtějí zaplatit, až podle toho, co uděláte. Neobjednávají si tedy práci na základě nějaké hluboké znalosti vaší práce (a tedy očekávaného výsledku). Zvláštní. Zvláštní forma hazardu. Myslím si, že nevede ani k předpokládaným úsporám pro objednavatele. Je to pouze oboustranné plýtvání.

*Naopak. Vždycky mě bavilo sledovat, jak pozdě kdo začne mluvit o vyjasnění organizačně, finančně, praktické stránky věci. Nezřídka je to v Česku až několik měsíců po úplném ukončení práce.

Z emailové korespondence

2011-09-29T18:03:00.007+02:00

Celkem pravidelně si při různých příležitostech dopisuji s různými českými architekty. Teď mě napadlo občas některého z nich požádat o možnost tuto naši konverzaci zveřejnit. Tady je první výsledek tohoto nápadu. Možná to dobrý nápad není, ale mně připadá, že to zajímavé je.

Ahoj Adame,
je vidět, že si řada lidí zvyká ...
Dnes je vila v Berouně poměrně pozitivně vnímána - naopak Hermína v Černíně vyvolává diskuse, což je vidět i v dokumentu Lucie Králové. A nakonec u Hermíny je to pochopitelné.

Mám pocit, že se za poslední dobu zlepšila informovanost o architektuře. Vychází víc informací, jak v normálních novinách, tak i v televizi. Nakonec i kauza kolem Národní knihovny možná pomohla rozproudit krev v žilách mnoha lidem, kteří se o architekturu jinak nezajímali. Což je myslím dobře ...

Ale stále se to nijak zvlášť neprojevuje v reálu. Stále je velmi málo kvalitních staveb. Nevím proč, lidi na mě tak zatvrzele již nepůsobí - navíc mají i peníze, které v devadesátých letech neměli. Možná je ten problém v nás, v architektech - v našem oboru, ale to je asi otázka na delší povídání ...

V zásadě si myslím, že náš problém je v několika věcech:
- neumíme jednat jako celek (jsme rozdrobeni do příliš mnoha názorových skupin)
- neumíme držet dohody (např. doporučení cen komorou)
- neumíme se soustředit na samotnou práci (bez dalšího komentáře)

To jsou za mě rychlé poznatky.
Osobně nevím co s tím ...

Měj se,
Jan Šépka

Říjen 2011

2011-09-28T15:43:00.010+02:00

Blíží se říjen, což je vždy nejvíce nabitý měsíc architektonické sezóny, tak mě napadlo vložit si vlastní kalendář akcí, třeba to někoho bude zajímat.

02.10.
Startuje oslava 10 let Kruhu tzv. Dnem architektury. Vyberte si exkurzi ve svém městě a zajděte si na komentovanou prohlídku. Je to výjimečná akce. Více zde. Na odkazu klikněte na mapku a podívejte, kde je nejbližší město, kde se akce koná.
03.10.
Svou výuku oficiálně začíná Archip, spojil se s galerií Avoid, časopisem Era21, novými členy představenstva ČKA (Petrem Jandou, Petrem Leškem a Josef Smutným) a společně pořádají akci "Architekti na jedné lodi". Na náplavce, na pravém břehu, u vyšehradského železničního viaduktu, od 5 večer, dlouho do noci.
04.10.
V Brně se účastním diskuse o Městských zásazích v Divadle Husa na provázku, od 18.00
06.10.
Odpřednáším dvě přednášky na vybraných středních školách v Kroměříži v rámci této akce.
07.-09.10.
jsem v Rotterdamu na pozvání Českého centra. Více zde.
09.-11.10.
si nenechte ujít Fórum 2000. Vstup jako tradičně zdarma pro každého, kdo se zaregistruje. Více zde.
12.10.
V Bourání vystoupí Maria Topolčanská a společně pak půjdeme na zahájení výstavy NL architects v Galerii Jaroslava Fragnera. Více zde.
14.-16.10.
rozhodně nevynechejte druhý ročník Inventury urbanismu. Více zde. Lístky už se dají rezervovat, jestli se nepletu.
18.10.
jsem slíbil, že vystoupím na Google Ignite. Více zde.
20.10.
přednáším v Košicích a večer se zúčastním další PechaKucha Night.
25.10.
ze zúčastním diskuse o architektuře centra Zlína v Městském divadle. Více zde.
26.10.
Stále ve Zlíně. Festival Mixer. V jeden z těchto dnů si taky zapřednáším na Gymnáziu, kde jsem studoval.

SuMo 56 / O nenávisti, aneb zhmotnělá připomínka vlastní chyby

2011-09-27T09:27:00.007+02:00

Občas mě po ránu něco napadne a musím si to písemně zaznamenat, dřív než to zapomenu. Dneska jedna, možná lehce provokativní myšlenka. Jedno z možných (z možných proto, že toto tvrzení samozřejmě neplatí na všechny) vysvětlení nenávisti vůči současné (moderní), hlavně té velmi kvalitní, architektuře: "Těm kdo v ní nežijí, každodenně připomíná, že se při stavbě vlastního domu rozhodli špatně."

Často se uvádějí srozumitelné a racionální důvody. Současná architektura nezapadá do kontextu (prostředí, krajinného rázu). Vypadá jinak. Je hnusná (právě proto, že vypadá jinak). Je z jiných materiálů. Snaží se na sebe příliš upozorňovat a strhávat pozornost. Tedy, je sebestředná a není pokorná a citlivá. Je chladná a studená. Depresivní. Určitě dlouho nevydrží (to se např. tvrdí velmi snadno, když má za sebou pouhých pár měsíců existence). Atd. Asi bych takhle dokázal popsat pár dalších stran. Ale to dnes tučně napsané vysvětlení mě vlastně nikdy nenapadlo. A přitom ve státě, kde závist je takřka národní sport se docela nabízí. Nějaké poznámky?

TEDx Brno

2011-09-26T12:31:00.006+02:00

12. října se spustí online rezervace na druhý díl v Brně. Více na stránkách www.tedxbrno.cz Maximálně doporučuji vaší pozornosti. Zarezervujte si vstupenky. Je to výborná akce. Vkládám video s mým loňským vystoupením. Poměr líbí vs. nelíbí mě v tomto případě dodnes nepřestává udivovat. Díky.

SuMo 55 / O lidech

2011-09-17T19:50:00.010+02:00

Dneska hodně obecně a hodně sentimentálně, ale občas to jinak nejde. Moje manželka měla v létě velké zdravotní problémy. Chodil jsem ji do nemocnice navštěvovat každý den a nevyhnul se poslechu rozhovorů ostatních pacientů. Po několika týdnech mi před očima začal vyvstávat jednoznačný vzorec. Mluvili pořád o tom samém. O jiných lidech. O přátelích. O příbuzných. O tom, kdo a kdy je přijde navštívit. Nikdo nemluvil o práci, o termínech, o penězích, o majetku, o internetu, o politice, o sportu, o televizi, o jídle a pití, o jakýchkoliv věcech, nebo o cestování. Asi není od věci si to uvědomit, i při dobrém zdraví.

Nové ve starém

2011-09-17T10:01:00.007+02:00

Včera jsem se zašel podívat na výstavu v Galerii Jaroslava Fragnera "Nové ve starém", kterou připravil NPÚ a Richard Biegel a k navštívení je do 9. října. Jedná se o výřez z více než rok probíhající kampaně, která shromáždila k dnešnímu dni na 158 staveb, více zde. Komu chybí v Česku hodnocení staveb, přijde si na své. Škoda, že některé texty nejsou podepsány a dvojnásobná škoda, že některé obsahují nic neříkající slova jako "zajímavé", nebo časté ohánění se všemi možnými cenami rozdílné úrovně. I tak se jedná o ohromně záslužný počin. A velmi poučný materiál a NPÚ za něj patří dík.

Prohlídka výstavy i webu mě přiměla k následující úvaze. Předimenzované, investorsky bezohledné a mizernými architekty mizerně navržené stavby přiměly "památkáře" a úředníky stavebních úřadů ke snaze se bránit a to všemi prostředky. Většinou vytvořením pravidel a předpisů, jak postupovat. Věřím, že tento systém doopravdy pomáhá bránit těm největším excesům (i když, abych si sám odporoval, ty často disponují finančními a lobbistickými schopnostmi tato pravidla obejít), ale bohužel zároveň neuvěřitelně komplikují život i těm výborným investorům s výbornými architekty. Tedy, snaží se bránit excesům (jak výstava dokládá, nepříliš úspěšně), ale bohužel se z ní nedozvíme, o kolik kvalitních příkladů architektury jsme díky nekompetentním rozhodnutím přišli. Tvrzení, které jsem zaznamenal od Christiana de Portzamparca je v Česku nemyslitelné: "V New Yorku byla na naši parcelu předepsaná výšková regulace 140m. Po předložení našeho návrhu, 180m vysokého, stavební komisi, jsme uslyšeli ortel. Pane architekte, s vámi bychom mohli klidně jít i na 220m. Ten návrh je natolik kvalitní, že by to prostředí uneslo."

Troufnu si tvrdit možná jednu provokativní věc. Regulace, tedy snaha něčemu zabránit, něco omezit, nebude mít nikdy tu kvalitu, jako snaha něco vytvořit. Nikdy jsem se nesetkal s úředníkem (možná je to moje omezenost), který by se studiu problému věnoval s takovým zaujetím, jako kvalitní architekt, snažící se pochopit místo, program, historii a společenskou situaci. Jinými slovy, systém, kdy někdo předem říká, do jakých mantinelů se musí vejít hledání, které ještě ani nezapočalo, považuji za nesmyslný. Krátký příklad z Almere. OMA navrhla Masterplan nového uspořádání, rozdělila lokalitu na 33 částí pro světově uznávané architekty. Každý z nich postupně požádal o výjimku vůči Masterplanu. Když byla schválena poslední výjimka, o kterou požádali sami tvůrci Masterplanu na vlastní objekt, byl Masterplan definitivně zrušen. Tedy, rámec, něco jako regulace existovat musí, ale musí být rovněž připraven na to, aby se mohl pružně změnit, když se střetne s kvalitnějším řešením. Nejsem si vůbec jist, zda toto mají úředníci v Česku možnost uplatnit, zda by jim legislativa takovýto postup umožnila.

Asi před dvěma lety jsem svým kamarádům z ateliéru Skvadra pomáhal prosadit projekt rodinného domu na zastupitelstvu malého města ve Středočeském kraji. Neodporoval územnímu plánu, ale nevypadal jako domy v okolí. Přesto se stavební úřad vyjádřil negativně. Mimochodem, toto považuji za největší katastrofu, iniciativního úředníka, který rozšiřuje své pravomoci tím, že vydá nesouhlas, i když pro něj nemá logickou oporu v územním plánu. Tedy obráceně to nejde, býti otevřeným k nesouladu (jak jsem mockrát slyšel), ale být tzv. přísnější není vůbec problém. Zajímavý paradox. Stavební úřad nás tehdy odkázal tzv. výš, na rozhodnutí zastupitelstva. To po dvouhodinové diskusi vydalo se stavbou souhlas a dům dnes stojí, ale dodnes si pamatuji větu jedné ze zastupitelek: "Pane architekte, víte kolik jste nám dnes přidělal práce? My totiž teď budeme muset o každém projektu rozhodovat individuálně." Tato věta mě dodnes nepřestává fascinovat. Sakra, a jak jinak byste chtěli postupovat? Představa, že je možné vytvořit univerzální soubor pravidel, kterými se prosejí individuálně vytvářené návrhy je v mých očích naprosto nesmyslná.

Uvedu to na posledním příkladě. Realiazce Svatopluka Sládečka, Zlaté jablko na zlínském náměstí Míru, je na výstavě uvedena s hodnocením, které končí takto: "Stavba naplnila regulativy týkající se výšky zástavby a nutnosti optického rozčlenění průčelí objektu ze strany náměstí na čtyři části, z důvodů zachování tradičního charakteru a měřítka lokality. Nástup do nákupního centra z náměstí je řešen pouze přes vstupy historických domů, naopak propojení moderní části dostavby nárožní s parterem tradičního náměstí je problematické. Rovněž vybourání stavebních konstrukcí bývalé Záložny a zachování pouze kulisy čelní historické fasády je z pohledu památkové péče zcela nesprávné."

Vychází se tedy z univerzálního předpokladu, že ponechat pouze historickou fasádu a ubourat zadní trakt a ten nahradit současnou stavbou je VŽDY nesprávné. Jsem si naprosto jist, že to není pravda. Právě v tomto případě to totiž považuji za správné rozhodnutí. Zachovat dům celý možné nebylo a zbourat i fasádu by byl vzhledem k prostoru náměstí velký omyl. Navrhnout novou, přes 70m dlouhou fasádu pro náměstí by vyžadovalo architekta světového formátu, kterým Svatopluk Sládeček není. A jsem si jist, že se mu za to ani nemusím omlouvat, protože to ví. Právě proto se rozhodl fasádu ponechat.

Nemám žádné řešení, ale vadí mi, že v Česku neexistuje seznam skupiny architektů, ke kterým by měli mít úředníci důvěru, protože svou předchozí prací jednoznačně prokázali svoji kompetentnost. A měli by jim věřit, i když jim osobně se řešení předložené architekty "nelíbí".

Návod

2011-09-15T14:22:00.005+02:00

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

Dostávám dost emailů od studentů ještě středních škol, kteří přemýšlejí o studiu architektury a chtějí vědět, jak se na to nejlépe připravit, nebo od studentů nižších ročníků, jak se stát výborným architektem. Ze začátku se mi na to nechtělo moc odpovídat, s tím, že žádný univerzální návod neexistuje, ale to není moc uspokojivá odpověď. Takže po chvíli přemýšlení, tady je můj "návod". Pokud bude chtít někdo doplnit komentáři, budu rád.

Zajímat se o svět kolem sebe (včetně politiky),
dobře se dívat,
naučit se kriticky myslet,
trénovat trpělivost,
dokázat bez emocí přijímat kritiku,
kreslit každý den,
zajímat se o současné umění, nejen o to prověřené časem,
chodit na výstavy,
hodně číst,
naučit se výborně anglicky,
mít rád lidi,
chápat architekturu jako prostředek, nikoliv jako cíl.

A na závěr jedno z mých oblíbených videí:

SuMo 54 / Příliš mnoho není nikdy dost

2011-09-14T10:11:00.005+02:00

"Too much is never enough."
Eric Owen Moss

"Málo slaný, málo slaný, málo slaný, málo slaný ... přesolený."

komentář Barta Simpsona k vychovatelce, která mu připravuje svačinu

Často slýchávám, že média málo informují o architektuře. Ovšem minimálně stejně často si všímám, že si lidé stěžují na něco, co už není pravda. Že se vymezují vůči něčemu, co zatím prodělalo dost podstatnou změnu, ale oni tuto změnu nezaznamenali. Někdy úmyslně, někdy neúmyslně. Petr Volf píše už zhruba dva roky každý týden čtyřstránkový článek do páteční přílohy hospodářských novin (a HN zavedli ve své elektronické verzi rubriku architektura, zde), LN tuto rubriku zavedli zhruba před rokem, a ve své elektronické verzi změnily její název z Bydlení na Architektura, a to dokonce na své hlavní liště, zde. Na ČT2 začal minulý týden běžet šestnáctidílný seriál o současné české architektuře, každou sobotu ve 22.00 (více zde) a podle prvních reakcí se zdá, že u šestnácti dílů nemusí skončit. Teď by ještě hodně pomohlo kdyby rubrika Bydlení na portálech idnes a novinky.cz začala mít alespoň základní kvalitativní úroveň.

K titulku článku mě přiměl tento komentář pod článkem na idnes: "ČT by se měla přeorientovat na nějakého jiného "odborníka" na architekturu než je všudypřítomný agilní topagent Adam Gebrian. Vypadá to, že si v ČT vybudoval pobočku své PR agentury."

Za prvé mě to dobře pobavilo (důvody pobavení si nechám pro sebe), ale za druhé mě to přimělo ke dvěma úvahám. 1./ Jaká je nejkratší doba, během které někomu připadá, že je vás všude plno (mně to trvalo tři roky, Tomáši Sedláčkovi a Tomio Okamurovi se to myslím podařilo za o něco delší dobu, ale zase v mnohem masivnější míře)? 2./ Pozitivní hodnocení je vždy chápáno jako placené PR. To je velmi zajímavá informace.

SuMo 53 / Architektura prostřední velikosti

2011-09-10T17:11:00.010+02:00

"V USA nejsou školy, věznice a nemocnice navrhovány architekty. Tyto instituce jsou chápány jako společensky příliš důležité na to, aby jejich návrh mohl být architektům svěřen."

Jeff Kipnis

Napadlo mě to nedávno. V Česku architekti nenavrhují obrovské stavby realizované za velké peníze, ani ty nejmenší, u kterých si stavebník často myslí, že na architekta nemá, že je příliš drahý a že to, co se chystá realizovat je jen taková drobnost, a to zvládne sám. Architekti tedy navrhují pouze to mezi. Hledají řešení na investice průměrné velikosti. U velkých investic se vyvinulo několik způsobů realizace, z nichž ani jedna evidentně nepovažuje práci architekta za důležitou. Buď se dělá tendr, výběrové řízení na dodavatele (stavební firmu), který si následně naprosto netransparentním způsobem přivede svého "architekta", či stavebního inženýra (viz realizace stanic pražského metra), nebo se zakázka účelově krájí (tak aby se vešla do předem požadovaných finančních limitů), nebo se soutěží o návrh (ale rozhodující kriteria představuje výše obratu dané firmy za uplynulý rok, profesní pojištění, reference, levnost a rychlost provedení). Zkrátka, čím větší investice, tím menší pravděpodobnost kvalitního výsledku po stránce architektury. Není to však dáno neschopností architektů, ale již samotným způsobem organizace pořízení návrhu. Rovina je jak známo dána třemi body, a tuto trojici v oblasti stavění představuje klient - architekt - dodavatel. Bohužel ta prostřední noha je dnes doopravdy dramaticky kratší a následky vidíme všude kolem. Je jedno, jestli to bude nový kampus Univerzity Karlovy, rekonstrukce Klementina, rekonstrukce Národního muzea, nebo výstavba nového depozitáře Národní knihovny. Smůla je, že ty největší věci a rovněž ty nejmenší (detaily) nejvíce ovlivňují náš každodenní život. Architekti se na tvorbě prostředí, ve kterém žijeme, podílejí čím dál tím méně.

PS
Co se velkých zakázek týče, je tu ještě jedna neradostná skutečnost. Velké firmy (a je jedno, zda mluvíme o dodavatelsko-stavebních, nebo inženýrsko-projekčních) mají vždy vytvořené specializované oddělení na shánění zakázek. Tito lidé nedělají nic jiného, než že se pravidelně setkávají s potenciálními vypisovateli. Netřeba hned mluvit o korupci, stačí osobní známost. Nejlepší způsob jak v Česku cokoliv ovlivnit. To je něco, co standardní architektonické kanceláře, které se snaží orientovat na kvalitu návrhu nemohou nabídnout. A proto se k těmto zakázkám v současném systému (až na naprosté výjimky) nedostanou.

Ostrava 2020

2011-09-08T12:42:00.004+02:00

Přesně před rokem prohrála Ostrava s Plzní v souboji o titul EHMK 2015 6:5. V bezprostřední reakci na to jsem napsal text, který jsem nikdy nepublikoval. Takže s ročním zpožděním, tady je. Naivní? Samozřejmě, že naivní. Očekávám kritiku.

V Ostravě jsem nebyl skoro deset let. Kdy to bylo naposledy? Aha, už vím. Když se na začátku září roku 2010 na Masarykově náměstí vyhlašoval výsledek souboje o titul EHMK 2015. Prohráli jsme s Plzní. Vzpomínám si na ten dav smutných lidí, jako by to bylo dnes. Muselo jich být snad 3000. Ale to už je dávno. Vystupuji na nádraží a mám pocit totálního Deja Vu, tady se snad nezměnilo vůbec nic. Snad jen vzduch je asi trochu čistší, ale to může být zapříčiněno krásným počasím. Nasedám na tramvaj (úplně stejná jako před deseti lety) a jedu do centra.

Vystupuji na Stodolní. A registruji první drobné změny. Několik zastavěných proluk, trochu více lidí na ulicích, než bych čekal ve čtvrtek dopoledne. Přicházím na náměstí. Velká proluka stále prázdná, ale jinak atmosféra příjemného maloměsta. Bezcílně se potloukám kolem. A hele, tady je knihkupectví Academia, které tenkrát chtěli zrušit, tak se asi podařilo zachránit. A vypadá dokonce o dost větší. To je dobře. Támhle naproti je Stará aréna. V oknech sedí lidé a popíjejí kávu. Tak taky nezanikla, přestože se tehdy o tom hodně mluvilo. Vzpomínám si, jak vypršela smlouva a zdálo se, že po pár měsících oživené existence opět zanikne.

V tom mě něco zaujalo. Nevím přesně co. Možná jsem v průhledu vedle budovy bývalé radnice zahlédl něco nepatřičného. Ne, nebyl to vizuální vjem. Byl to zvuk. Co to jenom mohlo být? A znovu. Hrozně slabě jsem zaslechl zvuky hudby, a pak znovu výraznější zvuk. To byl potlesk, ne? Zvláštní. Vydal jsem se tím směrem. Tady vždycky končilo historické centrum a začínalo moře parkovišť. Na ten náhlý zlom, mezi relativně příjemným prostorem náměstí a pak pocitem, jako byste se ocitli na totální periferii, se nedá nikdy zapomenout. Ale teď tady žádné auta nebyla. Zato pár nových domů. Kanceláře a bydlení. A co je támhle to? Aha, to musí být dostavba Divadla loutek, myslel jsem si, že to byl pouze předvolební slib, ale asi ji vážně postavili. Odtud asi přicházel ten zvuk. V polo-zapuštěném venkovním amfiteátru se totiž právě hraje divadlo a je vidět, že se diváci dobře baví.

V ten moment jsem si uvědomil, že něco je úplně jinak. Vždyť stojím na kraji parku. Kde se tady jenom vzal? Tady přece nikdy žádný park nebyl? Jenom bývalé, totálně opuštěné a zanedbané výstaviště Černá louka, které sloužilo jako povrchové parkoviště pro centrum. Hmm, neuvěřitelné. Vážně park. A plný lidí. Ale nepůsobí přecpaně. Jak to? Jsou tady nové stromy, chodníky se zvláštní černou dlažbou, spousta laviček a malé kopce, na kterých sedí desítky mladých lidí, evidentně studentů. Co tady dělají, tady přece blízko žádná škola není. Nebo je? Na konci parku se něco leskne.

To musí být řeka. Takhle blízko? Ta přece byla vždycky hrozně daleko. Až za silnicí. Sakra, ta tady taky není. Tu silnici museli úplně odstranit. Ale stejně, vždyť ta řeka nebyla nikdy vidět. „To víte, že nebyla“, přerušuje mě paní, která sedí na lavičce několik metrů ode mne.“ Ani jsem si neuvědomil, že mluvím nahlas. „Nebyla vidět, protože byla schovaná za regulační zdí. Ale poté, co zrušili silnici, tak upravili i spád louky tak, že teď je řeka součástí parku.“ Ale proč rušili silnici, to se přeci nedělá, ne? „To byla součást realizace klastru, začalo se s tím někdy před desíti lety.“

Klastru? To slovo mě úplně elektrizovalo. Jasně, před deseti lety se o něm hodně mluvilo. Prosím vás, paní, jakého klastru? Skoro křičím. Vždyť to byla úplná hloupost. To tenkrát nemohl myslet nikdo vážně. Narvat miliardy do nějakých úplně nepotřebných kulturních staveb, které nikoho nezajímají. To se přece smetlo ze stolu, hned jak vyhrála Plzeň, no ne? „Ale kde, právě naopak. Možná si vzpomínáte, že krátce po tom prohraném klání proběhly volby. Ty vyhrál tehdejší primátor, který se rozhodl v nastoupené cestě (učinit Ostravu místem pro šťastný život) pokračovat. A hned po volbách se vrhnul do realizace tohoto ambiciózního projektu. Vyhlásili soutěž na koncertní síň … No právě, ještě to, to už na mě bylo tenkrát doopravdy moc. Říkal jsem si, kdyby to území aspoň zkultivovali, vysadili nové stromy, osadili nové lavičky, uklidili, zametli … a oni se místo toho pustí do přípravy toho největšího, nejdražšího a nejnáročnějšího – do koncertní síně. A ještě k tomu další soutěž, jako bych jich za uplynulých pár let nebylo až, až.

„V tom s Vámi naprosto souhlasím, myslela jsem si přesně totéž co Vy. Však taky proti výstavbě koncertní síně dost lidí protestovalo. Připomínali vedení města nesplněné sliby vybudování nové knihovny a fakt, že město čelí větším problémům, než je neexistence kvalitní koncertní síně. Jen si vzpomeňte na kvalitu ovzduší. Ale zatímco se mediální pozornost strhla na koncertní síň, původní koncepce klastru nezahálela. Došlo k rozpracování ideového záměru, jeho úpravám a částečné minimalizaci. Velmi nenápadně, ale o to rychleji se přikročilo k prvním faktickým krokům. Byly zbořeny technicky nevyhovující stavby bývalého výstaviště, rozmontovala se ta tří podlažní železobetonová garáž, došlo ke zrušení už zmíněné silnice, co odřezávala Černou louku od řeky. Upravily se nevyhovující asfaltové plochy (byly nahrazeny novými trávníky), osvětlení a chodníky. A pak se přikročilo asi k nejradikálnější změně. Přes noc se kolem Černé louky objevily dopravní značky, které zabraňovaly vjezdů automobilů dovnitř, do prostoru budoucího parku. Byl to nejdříve šok, ale rychle jsme si na to všichni zvykli. Dnes už vůbec nechápu, že jsme Černou louku používali jako povrchové parkoviště. Nedostatek parkovacích míst se krátce na to nahradil v prostorách obchodního centra na Karolině, ale i v podzemích jednotlivých staveb, které následovaly.

Myslím si, že město chytře začalo jako první budovat stavby, které zajistily trvalou přítomnost mladých lidí v území. Waldorfské školy a kreativní inkubátor spojený s vysokoškolskou výukou Arts Managementu. To byla ta největší změna. Místo úplně ožilo. Stalo se oblíbeným místem setkávání. Teprve poté došlo na úpravy terénu. Ze začátku mi to připadalo zbytečné, ale podívejte se dnes. Jak se na těch vyvýšených paloucích trávy přirozeně setkávají lidé. Z pavilónu G se strhnul ten zrezivělý plechový plášť a golfový trenažér na několik let nahradila léta postrádaná kunsthalle.

A vlastně až poté došlo k vytvoření koncertní síně. To víte, její příprava si vyžádala roky. Ale to už nálada ve městě byla zcela jiná a vypadalo to, jako zcela logický krok. Ne jako v roce 2010. Naprosto podobný osud potkal Kunsthalle, která se dokončila vloni. Po několika letech úspěšných a kvalitních výstav v provizoriu pavilónu G nikdo nepochyboval, že si Ostrava zaslouží důstojnější prostor pro současné umění. Však se zajděte podívat. A jestli mi nevěříte, klidně se kohokoliv zeptejte. 8. září se každý rok připomíná v Ostravě jako nejdůležitější městský svátek. Naše slavná prohra. Mám pocit, že kdybychom tenkrát zvítězili, možná by všechno dopadlo špatně. Vyházeli bychom miliardy za nesmysly. Kdežto po porážce jsme se rozhodli financovat přeměnu Černé louky z vlastních peněz města. Samozřejmě, že se všechno dělalo mnohem skromněji, ale myslím si, že to bylo jedině dobře. Koncertní síň nemá 1500 sedadel, ale jen 600. Ale zase je vždycky vyprodáno. Jsem hrozně ráda, že se z centra zase stalo příjemné město k životu. Jen nájmy jsou zde zase o dost vyšší, ale to k tomu patří.

SuMo 52 / O abstraktním myšlení architektů

2011-09-05T08:51:00.006+02:00

Včera jsem si vyměnil několik emailů s jedním čtenářem Lidových novin, ohledně posledně uveřejněného článku (více zde). Kritizoval mě za to, že tvrdím, že se daná stavba do prostředí "hodí" a přitom je to přesně naopak, je tam jako "pěst na oko". Podle něj se tam naopak docela dobře hodí jiné novostavby, sice ne tak architektonicky výrazné, ale o to nenápadnější a pro celkové prostředí vhodnější. Ty zase připadaly jako "pěst na oko" mně. Jak je možné, že mezi dvěma lidmi, kteří se snaží věcně a bez emocí argumentovat (mimochodem velmi oceňuji), může dojít k tak diametrálně odlišnému pohledu na věc. Navíc se tak v oblasti kvalitních novostaveb děje velmi, velmi, doopravdy velmi často. Nabízím jedno vysvětlení. Architekti (alespoň ti výborní) se při vstupu do prostředí snaží toto prostředí zanalyzovat a pochopit. Pochopit jeho principy, spíše, než vnější znaky, které chápou jako méně důležitý důsledek těchto principů. Odvolávají se na logiku, modernost historických postupů (ano, historické stavby byly často stavěny nejšpičkovějšími technologiemi té doby), než na jejich vzhled. Tedy přesný opak toho, co dělají obyvatelé dané lokality a rychlí vnějškoví pozorovatelé. Těm jsou principy většinou úplně ukradené. Proč by se měli namáhat jejich analýzou. Jediné co je zajímá je, jak daná novostavba vypadá. A pokud vypadá jinak, než to co je kolem (nemá třeba střešní přesah), je to špatně, princip neprincip. Nehodí se. Obávám se, že tyto pohledy se budou do budoucna jen obtížně slučovat. Těžko si představit, že architekti více zohlední vnější znaky (možná ano), a že ne-architekti začnou o domech a svém prostředí vůbec, uvažovat více abstraktně.

Pár šaškovských nápadů

2011-09-03T12:50:00.004+02:00

Tak pokud Praha hledá šaška (to slovo moudrý to zbytečně komplikuje - více zde), rád se přihlásím do otevřeného výběrového řízení, které bude posuzovat většinově nezávislá porota. A jako malý test přikládám link na jedno starší video z 5.3. 2011. Link zde.

SuMo 51 / O autoritách

2011-08-28T19:43:00.004+02:00

"Mým názorům se nevěří, o nich se pochybuje a přemýšlí."
Monika Mitášová a její úvod do teorie architektury pro studenty 1. ročníku na FA TU v Liberci

V našem vzájemném rozhovoru v Bourání mě Karolína Vránková (k poslechnutí zde) upozornila, že v Česku není zvykem vystupovat proti (chcete-li otevřeně kritizovat) autoritám v oboru. Tento názor mě překvapil. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel, ale zjevně má pravdu. Asi by na tom nebylo nic úplně divného, ale zaujalo mě, že tento jev je vlastně doprovázen ještě jedním paradoxem. A to, že žádné autority vlastně nemáme. Alespoň v architektuře. Neexistuje nikdo, jehož názory, či dílo by bylo snadno přijímáno za kvalitu jak širokou veřejností, tak tou odbornou. Nebyly by zpochybňovány a takřka každý by říkal: "určitě to tak je, vždyť to říkal XY". Pár lidí se tomuto statutu blíží, ale doopravdy si myslím, že ho nikdo úplně nesplňuje. Zajímalo by mě, zda tyto jevy spolu vzájemně souvisí. Tedy zda neochota kritizovat "autority" vede k tomu, že vlastně nikoho za tu úplnou autoritu nepovažujeme. A nebo jsme pouze velmi kritický národ, svou kritiku si necháváme pro sebe, maximálně pro velmi úzký okruh známých.

O blízké podobnosti zdánlivě odlišného

2011-08-23T09:34:00.029+02:00

"Nechceš-li si hubu spálit, musíš mlčet nebo chválit."
Karel Havlíček Borovský

Před třemi lety (po návratu do Česka) jsem se rozhodl, že nebudu veřejně nic kritizovat, protože Česko je tak negativistická země, že i jakákoliv snaha o seriózně míněnou konstruktivní kritiku vyznívá vniveč. Kritizovaný a jeho stoupenci nezvyklí na otevřenost demokratického diskursu reagují podrážděně a okamžitým napadáním kritizujícího. Otázkami typu „A ty jsi kdo, že si dovoluješ takovouto kritiku? Umíš to snad lépe? Dokázal si v životě něco? atd. Jedinou výjimku jsem dělal u školních prezentací studentů, kam tvrdá kritika jednoznačně patří. Ale čas od času je třeba udělat výjimku i jinde.

Varování úvodem. Pokud patříte mezi skalní příznivce tvorby Evy Jiřičné, Aleny Šrámkové, či Martina Rajniše, nečtěte dál. Nebo pokud budete, nestěžujte si, že jsem vás nevaroval.

Nedávno mě napadlo, že tvorba Evy Jiřičné a Aleny Šrámkové je v podstatě totožná, nebo v jednom velmi důležitém aspektu velmi podobná. Obě vytvořily vlastní svébytnou estetiku, kterou důsledně prosazují na úkor všech ostatních kritérií (tohle by určitě stálo za obsáhlejší rozbor, a třeba na to v budoucnu dojde). A doopravdy si myslím, že na úkor takřka všech. Na vytvoření vlastní estetiky není nic zavrženíhodného, naopak, je to velmi těžké. Ve světě se to podařilo pouze několika málo architektům (jde např. o jména jako Oscar Niemeyer, Frank Gehry, Richard Meier, Jean Nouvel, Alvaro Siza, Zaha Hadid, Jan Kaplický ale i BIG, SANAA, OMA). V Česku mě napadá Ivan Kroupa, Stanislav Fiala, Ladislav Lábus, či Jan Línek a Vlado Milunić.

Někteří světoví architekti si za život prošli hned několika „estetickými“ obdobími (která odrážela změnu jejich myšlenkových pochodů). U Le Corbusiera se dají identifikovat minimálně tři, u F.L. Wrighta jich bude více než deset. Určitě stojí za připomenutí, že některé architektonické kanceláře se naopak velmi snaží nebýt zařazeni do snadno popsatelné estetické kategorie.

Po chvíli přemýšlení jsem k tvorbě obou dam (mimochodem jediných držitelek Státní ceny za architekturu, kterou uděluje Ministerstvo kultury ČR) přiřadil i tvorbu Martina Rajniše z posledních deseti let. V čem je tedy problém?

Nejvíce mi vadí, že na vysvětlování a obhajování principů jejich nepochybně zajímavé estetiky se používají pojmy, které vnímám jako přesně opačné, než jaká je realita. Posuďte sami. Pro Alenu Šrámkovou jsou to obyčejnost (přitom jsou její domy maximálně neobyčejné), skromnost a nenápadnost (přitom jsou výrazné, důrazně se hlásící o pozornost), hospodárnost (tento pojem používají spíše posuzovatelé, aby vysvětlili hodnotu jejích návrhů) a racionálnost (v žádném případě, přednost mají jiné principy), funkčnost (úplně mi stačily přehřáté pokoje domu s pečovatelskou službou v Horažďovicích skrze obrovská okna zasklených balkónů, nebo akustika učeben nové fakulty architektury). U Martina Rajniše ekologičnost (přitom mají domy krátkou životnost – pokud to tak není, rád se mu v budoucnu omluvím), jednoduchost provedení a údržby (Je to detail, ale v lesovně v Písku jsem si fascinovaně prohlížel přivrutovaná podlahová prkna vruty, jejich hlavička byla pouze o pár milimetrů širší než tělo vrutu. Po zkroucení prken byly nahrazeny vruty s větší hlavičkou, ale ty už takto zdeformovaná prkna zpětně nedotvarují. Tisíce drobných spojů* - a tedy potenciálních problémů - na snadnosti údržbě rovněž nepřidají.), levnost (vzhledem k životnosti velmi pochybuji), přirozenost (a přitom jsou zcela detailně a precizně vyprojektovány a záleží na každém milimetru, tedy opak přirozenosti). U Evy Jiřičné pak křehkost (viděli jste lávku pro pěší v Brně?), ženskost (tu si vážně představuji jinak), elegantnost, high-tech (směšné), propojení se statikou a inženýringem (doporučil bych statický posudek na skleník Oranžérie, který před mnoha lety publikovala Stavba). Určitě je pravda, že řadu těchto vysvětlujících atributů přidávají vnější hodnotitelé (např. novináři), ale většinu z nich vytvářejí právě zmínění autoři.

Na jejich obhajobu bych rád dodal, že možná nepopisují své vlastní realizace, ale svou vysněnou představu o nich. Představu o nedostižném ideálu. Tedy Alena Šrámková možná říká, že by chtěla stavět obyčejně, jednoduše, skromně a hospodárně, Martin Rajniš rychle, levně, přirozeně (centimetry nehrají roli), v souladu s přírodou a Eva Jiřičná křehce, elegantně, jemně a přitom konstrukčně odvážně. Nemyslím si, že se jim to daří. Všichni tři jsou ale velmi zdatní a aktivní pedagogové a již dnes mají řadu (bývalých) studentů, kteří jsou v dosahování těchto cílů úspěšnější. A to rozhodně není málo. Vždyť není větší štěstí pro vyučujícího, než když je jeho žák lepší (klišé :))). (pozn. Mimochodem, neznám moc studentů ochotných přiznat, že jejich všeobecně uznávaný vyučující má také výrazné slabiny. Nevím, možná je to způsobené pouze selektivností paměti.)

Před dvěma měsíci jsem vedl dosud nepublikovaný rozhovor s Kamielem Klaassem. Říká v něm, že jakmile na hodnocení architektury začneme používat racionální kritéria, zcela míjíme její největší kvalitu.

Závěrečná poznámka. Nebo spíše otázka. Dokážeme přijmout fakt, že osobnosti, kterých si vážíme mají i velmi slabé stránky, nebo abychom mohli někoho respektovat, musí excelovat ve všech oblastech?

PS/
Než se nám diskuse tradičně zvrhne, pro jistotu: Ne, neumím navrhovat domy lépe než zmíněná trojice, a je velmi nepravděpodobné, že někdy vůbec budu, nebo že pro kvalitu prostředí, ve kterém žijeme, udělám více než oni. Všech tří si vážím jako osobností, mnohem méně si vážím jejich tvorby.

* To je ten největší rozdíl (a nemyslím si, že se jedná o vylepšení) oproti Zumthorově realizaci pro EXPO 2000. Prkna byla "secvaknuta" vnější ocelovou konstrukcí táhel, a tedy na několika málo místech, nikoliv v místě každého dotyku.

SuMo 50 / O FB fanoušcích architektury

2011-08-21T22:36:00.018+02:00

V 56. díle Bourání (k poslechu zde) zmínil slovenský architekt Peter Stec, že to se současnou architekturou bude špatné, dokud nebude mít větší množství fanoušků. S odstupem času mě napadlo trochu prozkoumat Facebook a zjistit, které architektonické kanceláře v Česku (a na Slovensku) na něm mají své stránky a kolik mají fanoušků. Seznam určitě není kompletní, ale pro určitou představu stačí. Nevypovídá to o jejich úspěšnosti, popularitě, nebo kvalitě, ale zajímavá informace to je. Alespoň pro mě. K 21.8. 2011 (čísla v závorce představují nárůst přesně za měsíc):

Mjolk / 729 fans (+35 fans)
Kamil Mrva Architects / 524 fans (+14 fans)
ccea / 354 fans (+5 fans)
Edit! / 136 fans (+28 fans)
Coll-Coll / 44 fans (+17 fans)
Muon / 107 fans (+1 fan)
The Builders / 64 fans (+1 fan)
n/a / 192 fans (+2 fans)
Vallo & Sadovský architects / 669 friends (+21 friends)
gutgut / 445 fans (+21 fans)
Studený architekti / 66 fans (+5 fans)
Projektil architekti / 44 fans (+20 fans)
2ka landscape architects / 38 fans (+6 fans)
H3T Architekti / 238 fans (+20 fans)
Manua / 383 fans (+17 fans)
Martin Rajniš / 639 fans (+9 fans)
idealarch / 131 fans (+2 fans)
Martin Čeněk architecture / 108 fans (+10 fans)
ov architekti / 29 fans (+8 fans)
Archanti / 55 fans (+14 fans)
Zette atelier / 124 fans (+14 fans)
Atelier Brunecky / 139 fans (+4 fans)
Petr Stolín Architekt / 149 fans (+1 fan)
e-MRAK / 151 fans (+8 fans)

Doplněno:
Nacházel architekti / 150 fans
DaM / 91 fans

Je docela zajímavé kolik českých architektonických kanceláří FB zcela ignoruje, u českých absolventů školy Emila Přikryla je to obzvlášť viditelné.

Stránky s architekturou související:
Era21 / 1728 fans (+83 fans)
E-architekt / 2074 fans (+46 fans)
Archiweb / 562 fans (+23 fans)
Kruh / 276 fans (+18 fans)
Za Novou Prahu / 703 fans (+8 fans)
Inventura urbanismu / 318 fans (+15 fans)
PechaKucha Night Prague / 633 fans (+10 fans)
PechaKucha Night Ostrava / 1183 fans (+107 fans)
4AM Fórum pro architekturu / 743 fans (+53 fans)
Nadace české architektury / 296 fans (+18 fans)
Prague Watch / 1395 fans (+48 fans)
Zlatý řez / 40 fans (+5 fans)
Stavbaweb / 380 fans (+19 fans)
rese arch / 463 fans (+5 fans)
bydleni-iq / 400 fans (+5 fans)
Urbanismus Brno / 520 fans (+69 fans)

Školy a studentské organizace:
Archip / 1914 fans (+18 fans)
FA ČVUT / 645 fans (+51 fans)
FA VUT / 505 fans (+22 fans)
Xfatul / 88 fans (+1 fan)
Spolek posluchačů architektury (Praha) / 757 fans (+45 fans)
Sofa (Brno) / 250 fans (+4 fans)

Pro představu pár stránek ze světa:
Archdaily / 355 245 fans (+16 288 fans)
Architizer / 370 212 fans (+10 710 fans)
Dezeen / 120 184 fans (+3117 fans)
OMA / 3057 fans (+2536 fans)
BIG / 12 033 fans (+678 fans)

SuMo 49 / O větší zodpovědnosti ...

2011-08-06T13:11:00.007+02:00

dochvilnosti, spolehlivosti a obezřetnosti současných studentů.

"Co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří a získáš tak dva dny volna."
Oscar Wilde

Celý život dělám všechno na poslední chvíli a většinou pod vnějším tlakem. Na základní škole jsem nikdy neudělal prvně domácí úkol a pak si šel hrát. Výraz "domácí úkol" mi doopravdy zní jako kontradikce, když jsem je všechny dělal druhý den ve škole. A co je důležitější, rozhodně jsem v tomto přístupu nebyl nijak výjimečný, spíše naopak. U současných studentů mám ale pocit, že se situace změnila a chovají se jinak, daleko zodpovědněji. Začátkem srpna jsem dostal sms, že jsem dosud nevypsal elektronické zadávání klasifikovaného zápočtu (každý kdo zná STAG tuší, že se mi do toho vážně nikdy nechce) a ať to urychleně udělám, že to musí být do sedmého vyřešeno. Až pak jsem zachytil to druhé slovo. Do sedmého září. Musím říct, že mě to lehce pobavilo. Zpráva měla naléhavý tón a bavíme se o něčem, co má termín za více než měsíc (aspoň, že se nepředstírá nějaký bližší fiktivní termín, jak tomu v Česku bývá často zvykem). V pořádku. Na druhé zamyšlení jsem došel k názoru, že to dělají správně. Věci se mají řešit v předstihu, když je to možné. Snižuje to riziko, že to dopadne špatně. Já se to sice už nikdy nenaučím, ale je fajn, že nastupující generace touto (za komunismu vybudovanou?) deviací netrpí.

SuMo 48 / O snadné dostupnosti

2011-08-05T11:11:00.009+02:00

Část dopisu k Philipovým devadesátinám, který jsem si přečetl v Los Angeles na podzim roku 2007 a dost zásadně mě ovlivnil. Ponechávám v originále.

"... Many years ago, just after I finished school, I had this perpetual idea of leaving London to go to New York. A friend of mine and his suggested that I contact Philip Johnson for advice since he was a pivotal figure on the New York scene. I was completely unknown to him and therefore reluctant to contact the great man - but I did, and to my great surprise he returned my call. His accessibility and total absence of self-importance impressed me. Anyone wanting some advice just had to call, and he would talk to them ..."
To Philip, with love from Zaha

Toyo Ito

2011-08-05T10:35:00.008+02:00

15. 04. 2005 / Le Pavillion d‘Arsenal / Paris
Tod‘s Omotesando

V pátek 15. 4. 2005 jsem mohl spolu s minimálně dalšími tisíci zájemci zažít skvělou přednášku skvělého japonského architekta. Toyo Ito zde vystoupil v rámci cyklu 1 architekt, 1 stavba, který pořádá pařížské centrum architektury sídlící v pavilónu Arsenal od roku 2000. Za tu dobu zde své stavby představilo na čtyřicet, většinou francouzských architektů. Ale na seznamu najdeme i taková jména jako např. Fuksas, Alsop, Neutelings, Gigon, Ferrater, de Geyter, Shigeru Ban, nebo Libeskind. Toyo Ito přijel poodhalit proces vzniku obchodního domu prestižní italské firmy Tod‘s, která se specializuje na výrobu bot a zavazadel. Budova se nachází na známé tokijské ulici Omotesando, která pro Tokio představuje to, co pro Paříž Champs-Elysées. V nedávné době zde své stavby realizovali světově známí konkurenti firmy Tod‘s: Prada, Christian Dior a Luis Vuitton. A to za pomoci neméně proslulých kolegů, konkurentů Toya Ita. Společnost je to opravdu vybraná. Posuďte sami: Herzog + de Meuron (Prada), Jun Aoki (Luis Vuitton) a SANAA, neboli Sejima + Nishizawa (Dior). Itův dům se mezi nimi rozhodně neztrácí, přestože jeho parcela s uliční frontou o šířce pouhých 10 metrů, a navíc v blízkosti lávky pro pěší, byla pro výstavbu obchodního domu složitá až dost.

Investorem byla firma Tod‘s, jejíž majitel je poměrně známý miliardář Diego Della Valle (mimochodem majitel fotbalového klubu AC Fiorentina, za který hraje Tomáš Ujfaluši). Toho také Ito představil během své přednášky na dvou po sobě jdoucích fotografiích. Nejdříve na oficiální portrétové fotografii, posléze obloženého spisy a mobilním telefony, a to během práce uprostřed své kanceláře – v helikoptéře. Kontrast obou fotografií byl více než úsměvný. Ito jen krátce poznamenal, že mu kvůli hluku v té helikoptéře nikdy moc nerozuměl.

Na úvod pár technických dat: Design Term – 13měsíců (04/2002 – 05/2003), Construction Term – 17 měsíců (06/2003 – 11/2004), velikost pozemku 516,23 m2, zastavěná plocha 401,55 m2, veškerá podlažní plocha 2548,84 m2. Celý dům má 7 podlaží. 3 prodejní, dvě administrační, 6. patro slouží jako “party space“ a na střeše se nachází elegantní penthouse, určený také k administračním účelům vyšším představitelům firmy. Budova není podsklepena, ale příčný řez v oblasti přízemí okamžitě zaujal. Dům spočívá na železobetonové desce o tloušťce půl metru, pod kterou se nachází ještě asi metr vysoká provětrávaná mezera. Deska je uložena na svislé základy po vzoru plovoucích podlah – pochopitelně ze seismických důvodů.

Přednáška byla rozdělena do devíti kapitol. První, 3D Space (3D prostor) ukazovala první nápady Itovy kanceláře v podobě malých pracovních modelů. Pokusy o vytvoření samonosné železobetonové prostorové struktury, členící objekt na řadu plynule propojených organických prostor. Po vzoru soutěžního návrhu na koncertní halu do Brugg, ve které bohužel nezvítězili. Recyklace myšlenek, často hlavně z ekonomických důvodů, se zdá být nejcharakterističtější vlastností všech současných slavných architektonických kanceláří. Naštěstí se parcela neukázala jako příliš vhodná pro tento druh řešení. Kapitola druhá, Surface (povrch) byla ilustrována na předchozích mistrově mistrovských realizací– mediatéce v Sendai, Serpentine Gallery v Londýně a víceúčelovém koncertním sále v japonském Naganu. Tímto originálním způsobem zahrnul Ito do své přednášky v rámci cyklu 1 architekt, 1 stavba, staveb vícero, a představil tak řetězec svých posledních úvah. Zatímco v případě mediatéky se jednalo o zavěšenou nenosnou fasádu z potištěného skla, další dvě realizace už měly k budově Tod‘s přeci jen bližší vztah.

Ocelovo-skleněná struktura londýnského pavilónu, která ozvláštňuje geometricky strohou formu a sklo-betonová skořepina naganského centra se jeví jako nižší vývojové stupně tokijského mladšího bratra. U naganského projektu je zajímavá technologie tvorby fasády. Skleněné části nepředstavují dodatečné kompletační konstrukce železobetonové struktury, ale naopak. Jsou na místo osazeny jako první, a pak zality do betonu. Ito několikrát zdůraznil, že povrch tokijské realizace je třeba chápat jako homogenní, skoro, jako by byl z jednoho kusu, materiálu. A ne tedy z tak kontrastních částí, jako je sklo (transparentní) a beton (neprůsvitný). Z tohoto důvodu je také přechod mezi těmito dvěma materiály vytvořen jako absolutně plynulý. Ito se pochlubil, že co se týče rovinnosti (hladkosti) fasády, je tato betonovo-skleněná kombinace úspěšnější, než by byla celoskleněná fasáda vytvořená z jednotlivých , rozměrově omezených prvků.

Co se týče výrazu samotné struktury, první pokusy dokázaly, že naganský recept nebude možno aplikovat úplně přesně. Obchodní dům přeci jen vyžadoval větší množství výkladních ploch než koncertní sál. Po zvětšení těchto skleněných částí a změnu jejich tvaru z organických na geometricky jednodušší však budova příliš charakteristická nebyla. Třetí kapitola Tree Surface (povrch stromů) byla věnována nápadu, který z domu udělal speciální objekt. Při hledání inspirací co s fasádou někoho napadlo využít motiv stromu Gingko, který dal ostatně ulici i jméno a alej těmito stromy tvořená je možná jejím nejdůležitějším prvkem (další spojitost s Champs-Elysées). Zjednodušený pohled na strukturu stromu bez listí. Kmen měnící se z hlavních větví na ty menší. Tento motiv se pak horizontálně opakuje a obíhá tak celou fasádu domu. Jeho vzájemným překryvem vzniká struktura, která je dole mohutnější (kmen) a nahoře jemnější, zato početnější (větvoví). Klientovi byla tato verze předvedena na modelu asi o velikosti 10cm, kteří Itovi zaměstnanci vyrobili hodinu před prezentací.

Toyo Ito: „Diego Della Valle si náš model prohlédl a neřekl ani ano, ani ne. Což jsme si vyložili jako ano a pokračovali v práci tímto směrem. Já se mu ostatně moc nedivím. Jak se taky chcete rozhodnout o mnohamiliónové investici na základě 10 centimetrového modelu, že?“ Tento koncept byl prezentován nádherným minimalistickým dvouminutovým videem, které ukazovalo plynulou proměnu stromu v jeho abstraktní symbol přes zmnožení až k vytvoření domu. Toho bylo dosaženo pouhým vložením procházejících se siluet lidí (zákazníků), kterých v domě postupně přibývalo. Video se pak od tohoto vrcholu vrátilo opět plynule k úvodnímu symbolu stromu. Slovy čísel vypadala tímto způsobem vytvořená fasáda takto: 1. 29,5%, 2. 32,9%, 3. 35,8%, 4. 41,9%, 5. 43,4%, 6. 48,9%. Jedná se o podíl zasklených ploch vůči celkové ploše fasády v jednotlivých patrech. I ze statického hlediska se tento motiv jeví jako výhodný. Jen si vzpomeňme na věže románských katedrál, které s přibývajícími patry zvyšují i počty svých okenních otvorů pro celkové vylehčení stavby. Účinnost této metody je zřejmá z gravitačního zákona. Statická výhodnost se jen zvyšuje faktem, že nosná fasáda vytváří uzavřený profil. Fasáda představuje jediný nosný konstrukční systém. Žádné přidané sloupy se v interiéru neobjevují. Podlahy o tloušťce 50cm jsou prostřednictví poloviční tloušťky (25cm) zapuštěny do fasády.

Kapitola čtvrtá Concrete Works (betonové práce) se zabývala především způsobem provedení betonové konstrukce. Dozvěděli jsme se, že i dřevěné bednění bylo navrženo Itovou kanceláří. Jedná se přesně o 270 dřevěných dílců (v místě budoucích prosklených ploch) z nichž ani jeden jediný se neopakuje. Tedy každé “okno“ má jiný tvar. Navíc ne všechny části jsou v příčném řezu extrudovány směrem kolmým na fasádu. Což samozřejmě pracnost návrhu a výroby bednění jen zvýšilo. Kapitola pátá Glass 1 – concrete/ glass (sklo 1 – beton/ sklo) se zabývala skleněnou částí a minimalizací bezrámového styku těchto dvou protichůdných materiálů a vznikem problémů s tím spojených. Ito všechny pobavil příkrým kontrastem dvou po sobě jdoucích diapozitivů. “Detailem“ příčného řezu, tak jak si ho představovala Itova kancelář – jestli na něm bylo dvacet čar, tak možná přeháním. A pak “opravdovým“ detailem, který se vrátil zpět z kanceláře stavebního inženýra. Vzájemně by se daly porovnat asi jako obrazy Barnetta Newmana a Jacksona Pollocka. Detail styku byl pak vyzkoušen samozřejmě na modelu 1/1. A ten se logicky stavěl pro nejsložitější část, neboli roh. Tomu byla věnována kapitola Glass 2 – detail of the corner. Myslím, že nejen já jsem s úžasem zíral, jak složitá geometrie je zapotřebí k vyřešení tohoto problému.

Následovala kapitola Shop Interior (interiér obchodu). Přestože fasádní pohledový beton byl proveden opravdu dokonale, uvnitř se s ním nikde nesetkáme. Všechny podlahy jsou dřevěné nebo teracové a beton na fasádě je zevnitř obložen a natřen bíle. Veškeré interiérové doplňky (police, regály, skříně, ale i příčky) byly navrženy v podobné geometrii jako fasáda, jen převedeny do 3D. Přesto, nebo právě proto tato vazba podle mě příliš nefunguje. Interiér je až příliš navržen jako odvozenina exteriéru a navíc postrádá onu jednoduchou monumentálnost vnějšku. Interiéru dominují obrovské fialové pohovky navržené studiem Zahy Hadid. Toyo Ito: „Já jsem se našemu investorovi říkal, že nejsem jen poměrně slavný architekt, ale i docela úspěšný designér, a že pohovky do interiéru bychom navrhli rádi sami, ale on se přemluvit nenechal. Pohovky navrhne Zaha Hadid a hotovo. A výsledek, no, pokud mohu být upřímný, mně se nelíbí.“

Následovala kapitola 7F penthouse (penthouse v sedmém patře). Jedná se o speciální ocelovou konstrukci s celo-prosklenými stěnami, která je posazena na betonovou stavbu pod ní. Zde je umístěna zasedací místnost. 13 křesel obepíná dlouhý stůl, který je stejně jako neprosklené stěny potažen kůží. Jsme přeci u jednoho z nejprestižnějších výrobců kožené galanterie. Poslední kapitola Completition (dokončení) obsahovala několik fotografií z vnitřku i vnějšku domu během slavnostního zahájení. Na závěr jsme se dozvěděli od kurátorky pavilónu Arsenal (Dominique Alba), že jedním z důvodů proč byl Toyo Ito pozván do Paříže je fakt, že momentálně připravuje svou první francouzskou realizaci – nemocnici (Hôpital Cognac-Jay) v 15. arondissementu. Dále pak, že dnes je slavnostní premiéra prodeje nového čísla El Croquis (123) ve Francii, které je věnováno právě Itovi, a že by možná bylo možno využít mistrovi přítomnosti k autogramiádě, pokud by on souhlasil. To zdaleka netušila, co tímto prohlášením způsobila. Nejen, že prostor pro otázky byl omezen na minimum a my se dozvěděli jen, že schopný architekt, by měl dokázat pracovat pro jakéhokoliv investora (čímž mi dal vzpomenout na přednášku Florise Alkemadeho), ale především, že se zavírací doba pavilónu dnes poněkud protáhne.

Fascinovaně jsem pozoroval jak se Toyo Ito s příkladnou profesionální zdvořilostí podepisoval déle než hodinu na cokoliv. Každého příchozího se zeptal, komu má věnování adresovat a pokud má nějaké zvláštní přání, co by chtěl do knihy nebo klidně jakéhokoliv sešitu napsat. Několikrát se Dominique Alba pokoušela autogramiádu předčasně ukončit s poukázáním na fakt, že pan architekt je již zajisté unaven, ale Toyo Ito tuto nabídku vždy s úsměvem odmítl a podepisoval se tak dlouho, až už opravdu nikdo další nezbyl. Já jsem si zatím ve druhém patře prohlédl výstavu, která se zabývala současným stavem la stavebním vývojem města Paříže. Výstavu, jejíž scénografii Toyo Ito sám navrhoval. Při jejím prohlížení jste mohli posedět na mnoha různých sedačkách Item navržených.

Až tady mě napadla otázka, na kterou bych se Ita opravdu rád zeptal. Jak je možné, že tento neuvěřitelně vitální a mladistvě vypadající chlapík má už 64 let?

V Liberci,
5.10. 2005,
AG

Desatero 01 / Hotel Metropol

2011-08-01T21:56:00.010+02:00

Psaní online a psaní pro tištěná media jsou různá. Mám mnohem radši to první. Je rychlejší, může obsahovat chyby, dá se komentovat, zpětně opravit a needituje se. Nikým, ničím. Nemusí se plnit počty znaků, ani termíny. Mnohem více připomíná mluvení a to mi vyhovuje. Napadlo mě vrátit se elektronickou formou k textům, které píšu pro Lidové noviny a vkládat na web "pár postřehů (neboli desatero)", které si třeba nenašly místo v serióznější, tištěné verzi. Vezmu to chronologicky, takže začnu hotelem Metropol bratří Chalupů. Uvidíme, jestli mě to bude bavit a po SuMo vznikne další rubrika.

01./ Skleněná fasáda v přízemí se může zvednout a může dojít k plynulému propojení mezi interiérem a exteriérem. Ale Jan Sedlák mě upozornil, že mnohem důležitější je, že ulice a vnitřek, jsou na úplně stejné úrovni, není tam žádný schod.

02./ David Kopecký říkal, že interiér měli bratři Chalupové svěřit někomu jinému. Někomu, kdo ví, jak se dělá hotel.

03./ Přes snahu o maximální transparenci je uvnitř stále prázdno, jak to?

04./ Napadlo by vás zajít si do Metropolu na kafe, na oběd? Vaří docela dobře, jídlo ani kafe moc drahé není. Vždycky si sednete, plná obsazenost nehrozí ani v nejvyšší sezóně.

05./ Petr Babák si myslel, že veškeré popisky se dají umístit do opakujících se pruhů. Provozní ředitel si to nemyslel. Byl přesvědčen, že nikdo nepozná, že dům je hotel. Proto to na něj nechal velkým nápisem napsat. Petra tím nenadchnul.

06./ V pokojích měly být participy Tomáše Vaňka. Nedošlo k tomu. Pro přílišnou konzervativnost klienta?

07./ Nikdo hotel Metropol nezná. Tedy z laické veřejnosti. Mám mockrát vyzkoušeno. Dlouze popisuju, stejně mi nakonec řeknou, že neví o čem mluvím. V takhle exponovaném místě to beru jako kompliment.

08./ Přízemí se tváří exkluzivněji, než by mělo a možnému přirozenému užívání to škodí. To je můj názor.

09./ Je to první velká realizace bratří Chalupů. Na první pokus je to podle mě slušný výsledek. Uvidíme, jak budou časem vypadat ty další.

10./ Cena za dvoulůžkový pokoj se pohybuje mezi 200 - 300 Euro, v závislosti na sezóně.

PS/ Kdybych měl v hotelu pravidelně uklízet, tak se z těch lesklých povrchů (průhledný plast, zrcadla, nerezy, světlé teraco) vážně zblázním.

Foto: Filip Šlapal
www.metropolhotel.cz

Shigeru Ban

2011-07-31T11:34:00.010+02:00

06. 04. 2005 / Paříž / Les Randez – vous de l‘architecture

"V roce 2005 jsem vydal vlastním nákladem (300 kusů), díky laskavé podpoře Nadace české architektury knihu 29+3. Více o ní zde. Dnes kompletně rozebraná. Docela by mě zajímalo, zda si ji někdo někdy přečetl a jaké z ní měl dojmy, moc zpětných vazeb se ke mně nedostalo. Během následujících let jsem navštívil kromě prvních 29 přednášek dalších 60, ke kterým jsem si udělal poznámky a chtěl je vydat podobným způsobem. Takto měl vypadat druhý díl. Bohužel už jsem tuto práci nikdy nedokončil. Z několika důvodů. Ale ten hlavní byl asi ten, že už jsem věděl, kolik dá takové vydání práce a taky jsem v té době neznal nikoho, kdo by se mnou mohl na vydání knihy spolupracovat (graficky, obsahově, editorsky, nakladatelsky). Dnes ráno mě napadlo, že bych aspoň zde na webu mohl uveřejnit 4 nepublikované texty, které jsem si připravil. Třeba to někoho zaujme. Toto je první z nich."

Jako první se v rámci dvoudenního mezinárodního sympozia v Paříži s názvem “Les Randez – vous de l‘ architecture“, představil japonský architekt Shigeru Ban. Avšak ještě než k tomu došlo, dostali prostor zástupci protestujících studentů. Ve Francii se totiž právě projednávala kontroverzní změna vysokoškolského zákona, která by se studentů architektury dotkla velice výrazně. Doba studia se měla navýšit z šesti let (5 let studia + rok praxe) na 8 (5+3). Myslím, že studenti správně pochopili, že za potenciální změnou stojí především lobbing velkých architektonických kanceláří, hledající levnou pracovní sílu na déle než rok. Docela mě překvapilo, jak např. právě Shigeru Ban více než půl hodiny trpělivě sledoval, jak se u mikrofonu vystřídalo minimálně pět řečníků, mluvící jazykem, kterému nerozuměl. Poté následoval úvod v podání držitele Grand Prix national de l’Architecture 2004 a nedávného vítěze soutěže na úpravu Forum Les Halles v centru Paříže, Patricka Bergera, který byl hlavním pořadatelem akce. Sjednocujícím tématem mělo být město a zacházení s ním, nicméně hned první řečník začal o něčem jiném. Od úvodních slov jsem ocenil 5 let amerických studií Shigeru Bana (SCI-Arc Los Angeles a Cooper Union), čili žádné obavy z tolik typicky těžko srozumitelné “japonské angličtiny“ nebyly na místě.

Shigeru Ban se rozhodl představit pro francouzské publikum jediný projekt a to svůj vítězný soutěžní návrh na druhé Centre Georges Pompidou (dále jen CGP) v Métách (spoluautoři: Jean de Gastines a Philip Gumuchdjian). Banův tým zvítězil roku 2003 v konkurenci 153 týmů z celého světa, ze kterých bylo vybráno šest finalistů, kteří se umístili v pořadí: Shigeru Ban, Stéphane Maupin a Pascal Cribier, Herzog & de Meuron, FOA, NOX, Dominique Perrault. V porotě zasedli např. ředitel pařížského CGP Bruno Racine, nebo spoluautor prvního centra Richard Rogers. Nové centrum mělo být původně dokončeno ke 30-tému výročí CGP, tedy roku 2007, ale už při vyhlášení výsledků se zdálo, že je to nereálný termín. Dnes to vypadá na rok 2009 a nejenom z architektonického hlediska se má jednat o revoluční počin. Jde totiž o první příklad “kulturní decentralizace“ za francouzské státní peníze (dosud velmi centrálně orientované). Následovat by měl Louvre svou expanzí do severo-francouzského Lens (vítěz soutěže: SANAA).

Až po oznámení výsledků Shigeru Ban pochopil, co pro něj vítězství a zisk pravděpodobně nejprestižnější zakázky jeho dosavadní kariéry znamená: „Hned od začátku jsem věděl, že budu muset svůj ateliér alespoň dočasně přesunout do Francie. První cena byla finančně docela zajímavá, ale na to, abych si v Paříži pronajal kancelář, na to rozhodně nestačila. Obrátil jsem se proto na vedení CGP se svým problémem a oni mi zdarma poskytli stavební parcelu.“ Tento úvod pobavil celé publikum, onou “stavební parcelou“ měl Shigeru Ban namysli právě budovu samotného CGP. V předposledním patře CGP tak vznikla dočasná stavba s papírovou nosnou konstrukcí o celkové délce 34,5m. Tvarově se jedná o horizontálně položený půlválec o průměru 4,4m. Vnitřní prostor je kontinuální, policemi neformálně rozdělen na několik částí (vstup, vlastní atelier, odpočinková část, modelárna). Jeho povrch je tvořen fólií z PTFE (Poly Tetra Fluoro Ethylene), která podle Shigeru Bana vyhovuje i nejpřísnějším požárním předpisům. Horší už to bude s akumulací tepla. Když jsem liduprázdný ateliér v červnu 2005 na místě prohlížel orosená okna dávala tušit leccos o vnitřní teplotě. Ateliér se stal každopádně další atrakci pařížského CGP a posloužil dobře oběma zainteresovaným stranám. Myslím, že ani autoři původního návrhu nemohli nic namítat proti konstrukci, která se vizuálně výborně doplňuje s tubusy eskalátorů západní fasády.

Poté již následovala stručná prezentace samotného návrhu nového CGP pro Méty. Zaujal mě hned úvod, při kterém Ban zdůraznil úlohu zahradního architekta, kterým byl Michel Desvigne: „Součástí zadání bylo navrhnout parkové úpravy celého trojúhelníkového pozemku a začlenění muzea do něj. Nezačali jsme, jak možná očekáváte, návrhem muzea, kterému bychom přizpůsobili okolní park. Právě naopak. Michel Desvigne se projektu účastnil od úplného začátku a umístění budovy vzešlo z dialogu s ním.“

Samotná stavba je charakterizována uvolněným přízemím, nad kterým se vznáší tři mimoběžné kvádry o rozměrech 87x 15m. Celková výměra objektu tvoří 12 000m2, přičemž polovina připadá na výstavní prostory. Tři kvádry jsou díky své vnější ocelové konstrukci uvnitř prosty jakéhokoliv konstrukčního členění. Co nejvíce neutrálně pojatý vnitřní prostor je osvětlen velkorysými otvory na obou koncích, které jsou orientovány na významné monumenty města (katedrála, budova historického vlakového nádraží). Jinak je veškeré osvětlení umělé. Střechy vzájemně se překrývajících kvádrů jsou využity jako sochařské zahrady, stejně jako střecha válcovitého objektu v němž se nachází auditorium. Vstupní, v podstatě exteriérový prostor fóra může být od parku oddělen pomocí posuvných, velkorozměrových transparentních okenic, které Shigeru Ban použil již ve svých předchozích realizacích (Paper Art Museum, GC Nagoya). Nejvýraznější charakteristiku muzea však zcela jednoznačně představuje jeho střecha, která jako obří čínský klobouk zastiňuje a sjednocuje výše popsanou sestavu hmot. Z lidského horizontu lze jen těžko uvěřit, že na pohled komplikovaný tvar představuje v půdorysu přesný šestiúhelník. Není to úplně bezdůvodné. Šestiúhelník, neboli hexagon, je jedním se symbolů Francie, podobně jako třeba kohout. Francouzi tvrdí, že odpovídá tvaru jejich země (která mně osobně vždy více připomínala pětiúhelník), jejíž tři strany sousedí s okolními zeměmi a další tři s mořem.

Střecha se nedotýká výstavních kvádrů (na několika místech je přímo obtéká a kvádry vykukují ven) a plynule přechází v sestavu čtyř prostorových sloupů, které zprostředkovávají kontakt se zemí. Konstrukce střechy, na jejímž vývoji se podílí inženýři od Arupa, je tvořena několika vrstvami překližky, která vytváří pravidelnou síť menších šestiúhelníků. Zde je inspirace čínským kloboukem zcela zřejmá, včetně přechodu střechy v jednotlivé sloupy (klobouk vzhůru nohama). Však se také Shigeru Ban záběrem, na tento typicky asijský prvek pochlubil. Okomentoval ho takto: „Konstrukce střechy není žádný můj vynález, jen jsem důsledně uplatnil princip, který se používá při výrobě notoricky známých asijských rákosových klobouků. Jeden z nich mám doma už dlouhá léta a jen jsem čekal na příležitost, kdy bych ho mohl uplatnit. Vzhledem k tomu, že jsem ho koupil na bulváru Saint-Germain v Paříži, připadala mi soutěž na CGP jako docela dobrá příležitost.“

Povrch “klobouku“ bude tvořen translucentní fólií, která podobně jako většina použitých materiálů na stavbu centra právě prochází zatěžkávací zkouškou v náročném klimatickém prostředí francouzské metropole. Jak možná správně tušíte, takřka všechny byly použity na stavbu již popsaného Banova ateliéru. Geniální nápad jak ušetřit za mock-up.

Ve Zlíně,
17.7. 2007,
AG

SuMo 47 / "Nesnáším design"

2011-07-28T21:12:00.007+02:00

“For most of us, design is invisible until it fails.”
Bruce Mau

Často (a rád) o sobě tvrdím, že nesnáším design (v českém slova smyslu, ne anglickém). Nejsem si úplně jist proč (jeden z důvodů je určitě názor, že je mu na rozdíl od architektury věnováno až příliš mnoho pozornosti), ale je to tak. Věřím na neviditelnost designu a částečně i architektury. Nevšímám si toho, co je uděláno funkčně a krásně, naopak chyby mě vyrušují. Napadlo mě prověřit tento fakt vysypáním a rozložením obsahu vlastních kapes na stůl ... no, a moc se to nepotvrdilo, spíše naopak. Došel jsem k závěru, že věci, které nosím u sebe, které používám každý den, tak na jejich konkrétním vzhledu, chcete-li designu, mi extrémně záleží. Přesný opak, než u těch ostatních. Čím dál častěji sleduju, jak s rozvojem technologií si vytváříme i ve městě vlastní virtuální prostředí, jehož přímým důsledkem je čím dál větší zanedbávání toho společného (skutečného).

A ještě jsem z té fotky pochopil, že mám rád jednobarevné věci. Není nad vizuální analýzu sebe sama.

SuMo 46 / O automatické nedůvěře ...

2011-07-18T11:52:00.005+02:00

"Je obtížné zjistit, které věci považujeme za samozřejmé. Právě proto, že je bereme za samozřejmé."
Sir Ken Robinson

... ke stavění a rekonstrukcím. Včera jsem jel pomocí MHD do bazénu v Podolí. Trvalo to trochu déle, než obvykle, protože jsem cestou musel vyměnit tramvaj za náhradní autobusovou dopravu, z důvodu rekonstrukce tramvajové trati. Samozřejmě, že taková komplikace nepotěší nikoho, když se k tomu přidá prach a hluk se stavbou spojený, ... ale zaujalo mě, jak ve mně automaticky vyskočil pocit, že je ta rekonstrukce určitě zbytečná, a že k ní nejspíš došlo pouze díky lobbingu stavební firmy, která potřebuje práci. To mi proletělo hlavou za méně než vteřinu a nepotřeboval jsem k tomu žádné informace. Pouze automatický pocit. Napadlo mě si tyto automatismy zapisovat.

Pokud mám takovéto myšlenky já, který se architekturou, stavěním (bouráním) intenzivně zabývám (mám k němu dost pozitivní vztah), jak asi teprve reagují lidé, kteří tento vztah nemají? Možná (opravdu možná) tak, že už nevedou následnou úvahu a jsou si stoprocentně jisti, že se stavební zásahy do města dějí zbytečně.

Sakra, to tedy není jednoduché povolání (architekt, inženýr, stavař, stavební podnikatel, developer, ale i politik), když jste veřejný nepřítel dřív, než se někdo začne zabývat užitečností a nezbytností takového zásahu. Nějaký nápad jak podobným nejasnostem předcházet?

SuMo 45 / O předstírání (že je něco lepší, než doopravdy je)

2011-07-11T20:42:00.009+02:00

"Tajemství mého obchodního úspěchu? Draze nakupuji a levně prodávám."
Tomáš Baťa

Je přirozenou lidskou vlastností neustále předstírat, že je něco lepší, než to doopravdy je? Nebo je to naše další národní specialita? Obávám se, že tato činnost pouze konzervuje hodně špatný stav, který nás obklopuje. Myslím si, že skutečně výborní architekti (dosaďte libovolnou tvůrčí profesi) působící v Česku, kterým o něco doopravdy jde a snaží se především o kvalitní výsledek a o individuální přístup ke každé zakázce, jsou na tom špatně.

V Anglii v podstatě rozpoznávali dva druhy architektonických studií. Ty, které stojí o jednotlivé projekty (ekonomicky méně úspěšné) a ty, které stojí o klienty (více úspěšné). Tedy ty druhé nemají za cíl navrhnout a realizovat co nejlepší stavbu, ale udržovat co nejlepší vztahy s klienty, kteří jsou jim pak věrní po celá desetiletí, často bez ohledu na kvalitu práce kanceláře. Toho se dosahuje všelijakými způsoby, ale kvalita architektonické produkce je v této činnosti opravdu ta z méně důležitých.

Na začátku 30. let ustála firma Baťa hospodářskou krizi z několika důvodů. Jeden z hlavních byl fakt, že v době začínající krize byli její zaměstnanci hromadně ochotni přistoupit na snížení mezd o 40%. Firma argumentovala, že pokud to neudělají, přijdou o práci všichni. Díky prostému faktu (transparentní účetnictví firmy, do kterého mohl kterýkoliv zaměstnanec nahlédnout) se mohli zaměstnanci přesvědčit, zda tomu tak doopravdy je. Požadavek firmy tehdy uznali za relevantní a se snížením souhlasili (těžko si podobnou situaci představit dnes). Logika firmy ohledně transparence účetnictví byla jednoduchá. Lidská fantazie dokáže mnohanásobně překročit realitu a proto je lepší všechny informovat o platech vedoucích pracovníků (jinak si budou myslet, že jsou mnohem větší, než doopravdy jsou).

Trocha této transparence a pravdivého informování o skutečném stavu věcí by nám asi dost prospěla.

SuMo 44 / O riziku, referencích a drobném rozporu

2011-07-06T22:22:00.006+02:00

„Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl.“
Konstantin Melnikov

Většina klientů se snaží minimalizovat riziko a chce si objednat něco, co už zná, co ví, jak dopadne. Spousta architektů se setkala se situací, kdy byli osloveni, aby někomu navrhli a realizovali přesně ten samý dům, který už jednou udělali. Ti, kterým o něco skutečně jde, to většinou odmítnou se slovy, která zní asi takto ... ale to nejde, to je jiná situace, jiné místo, trochu jiný program, vy jste jiní, nemůžeme vám navrhnout přesně to samé ... a přitom je to právě to, co klienti nejčastěji požadují.

Je to zajímavý paradox. Snad všichni architekti, kterých si vážím, vyhledávají nové výzvy a nové problémy a mají radost, když se mohou utkat s problémem, na který dosud nenarazili. Ale doopravdy, málokdo to po nich chce, většinou jsou poptáváni po práci, se kterou už mají zkušenosti (a některým podvolení se těmto požadavkům dosti omezilo repertoár). Typologicky, místopisně, objemově, finančně, materiálově. Co s tím?

Ta typologická zajetí jsou v Česku obvzláště viditelná. Jedna realizovaná knihovna z vás udělá specialistu na knihovny (dosaďte letiště, bazény, luxuní bytové komplexy, kostely, atd.). Málokoho napadně, že když umíte realizovat knihovnu (dosti komplexní úkol), nejspíš dokážete i administrativu, nebo ochodní dům. Nebo pak zcela extrémně na druhou stranu, mediální známost (způsobená třeba designem nábytku) vám umožní snadno získat zakázku na územní plán.

Vyhodnocení ankety "Který díl (díly) Bourání byl(y) pro Vás nejpřínosnější?"

2011-07-05T20:04:00.014+02:00

Říká se, že co člověk, to názor, a že na kvalitě se nedá shodnout a veškeré názory jsou subjektivní a tedy méně hodnotné. V tom případě mě docela zaujalo, že výsledky hlasování (díky všem, kteří hlasovali) se skoro stoprocentně shodují s těmi mými. Tedy nejvíce oceňované díly jsem rozdělil do dvou kategorií.

>20 hlasů
Kateřina Šedá (29), Michal Kuzemenský (28), Vladimír Kokolia (25), David Kopecký (22), ... a 25 nejvěrnějším fanouškům přišly přínosné všechny díly. Díky.

>10 hlasů
Pavel Pszczólka (18), Josef Pleskot (18), Jan Sedlák (14), Roman Koucký (14), Mjolk (14), Osamu Okamura (13), Maxim Velčovský (13), Zdeněk Fránek (12), Stanislav Fiala (12), Jan Jehlík (12), Jaroslav Wertig (12), speciál o Benátském bienále (12), Petr Babák (11), Jan Šépka a Petr Hájek (11), Jan Magasanik (11), Cyril Říha (10).

A jen velmi těsně (o jeden hlas) se do All-Star nedostaly výborné díly s Petrem Volfem, Alanem Zárubou a Markétou Cajthamlovou. Díky.

Ještě mě napadlo připojit statistiku nejvíce sdílených dílů skrze Facebook. Tady suverénně vede Vladimír Kokolia se 133 hlasy. Ale poměrně vysoko je i Kateřina Šedá (81), Kateřina Bečková (51), Pavel Pszczólka (45), Jan Sedlák (26) a Michal Škoda (26).

SuMo 43 / O oblékání

2011-06-26T18:51:00.008+02:00

"Jen velmi povrchní lidé nesoudí druhé podle vzhledu."
Oscar Wilde

"Trying to look good limits my life."
Stefan Sagmeister

"Prostor je po šatech hned ta druhá vrstva, kterou kolem sebe máte."
David Kopecký

"Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě ...

... Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry."
Josef Mayer

Je to už pár let, co jsem ve zprávách na ČT zaregistroval kritiku soutěže na Národní knihovnu v podání tehdejšího předsedy České komory architektů (ČKA) Dalibora Boráka. Druhý den jeho kritiku ostře odmítl Jan Kaplický (který si kritiku soutěže bral velice osobně). Zajímavé bylo ale jeho zdůvodnění, znělo přibližně takto: "Někdo s mastnými vlasy, culíkem a navlečený do saka o pár čísel většího, mi nebude dávat kázání o estetice ..."

Myslím, že měl pravdu. Sám se ve svém oblečení soustředil na elegantní kombinaci černé (oblek) a bílé (košile), to byla jako profesní uniforma. Jako ilustraci k článku jsem vybral dvojici skvělých belgických architektů (Xaveer de Geyter a Stéphane Beel). Pokud chcete někomu navrhnout tu druhou vrstvu (slovy Davida Kopeckého), měli byste být schopni zvládnout aspoň tu první, a to na sobě samém. Určitě to neplatí vždy, ale řekl bych, že hodně často.

PS
A na to nejspíš nestačí mít na sobě všechno černé barvy.

Dvě hodiny s Michaelem Kimmelmanem

2011-06-24T19:40:00.011+02:00

Včera přijel do Prahy na návštěvu dlouholetý vedoucí umělecké kritiky v The New York Times Michael Kimmelman (více o něm zde). Během dvou hodin jsme spolu prošli centrum Prahy. Velmi podobná, ale zkrácená cesta, jako nedávno s Kamielem Klaassem (více zde). Jeho reakce byli velmi podobné jako Kamielovi, až na dvě výjimky, o kterých napíšu. Novou scénu viděl včera, a vyptával se na řadu detailů, dům ho (podobně jako Kamiela) velmi zaujal. Dnes projevoval největší nadšení nad pasážemi (ČNB, Broadway, Koruna, Palác Adria): "Ty pasáže jsou nádherné, a i v docela dobrém stavu. Jak to, že to nejsou významné součásti města? Jak to, že ty obchody uvnitř nejsou vůbec pronajaty, anebo pokud jsou, sortiment vůbec neodpovídá prostorovým a materiálovým kvalitám těchto pasáží?"

Ale ony dva zmíněné rozdíly:

Palác Euro (DaM)
Dlouze si se zalíbením prohlíží Baťu a Lindt a pak obrátí pozornost k Paláci Euro. "A co je támhle to? To vypadá hrozně. Zvlášť vedle takových sousedů." Ne, to je vlastně zástupce kvalitní současné české architektury. "Blbost, to kecáš, to nemůže být pravda, tak špatně na tom být nemůžete." Ne, vážně, aspoň spousta lidí si to myslí. Stejně jako támhle ten dům dole na Můstku.

Dům na Můstku (Alena Šrámková)
"Ufff, nevěřím. Vždyť je to hrozný. To je špatně navrženej dům. Už z dálky je vidět mizerný provedení. Ty hodiny. Pane bože. To, že to tvarově připomíná Blue Whale z Pacific Design Centre mi nevadí, ale vždyť je to příšerný. Teď jsi mi ukázal celou řadu nádherných budov (pozn. všechny z první poloviny 20. století), tak to teď nekaž. Tohle přece nemůžete považovat za kvalitu." No, vzniklo to v komunismu, a na tu dobu je to považováno za malý zázrak. "Mně je jedno, kdy to vzniklo, bavíme se o tom, co tu vidíme, a už teď jsme na tom strávili více času, než si to zaslouží. Často mluvím s Peterem Zumthorem a nejvíce se bavíme o detailech. Dneska, kdy existuje možnost udělat nejzajímavější a nejúžasnější detaily v historii, tak mám pocit, že se to děje nejméně často. Jako by to nikoho nezajímalo."

Občas asi vážně není od věci, podívat se na naši situaci z vnějšku. Ze současné tvorby v centru Prahy tak MK bere na milost pouze hotel Metropol, který velmi oceňuje.

Michaelovy dojmy z Prahy k přečtení na NY Times, link zde.

Den s Kamielem Klaassem

2011-06-15T10:40:00.010+02:00

Ve čtvrtek 9. června přednášel v Praze na pozvání občanského sdružení Kruh Kamiel Klaasse (NL architects). Druhý den jsem ho vyzvedl v 9.30 a absolvovali jsme několikahodinovou prohlídku Prahy. Není nad to zažít autentické reakce skvělého architekta, který něco vidí poprvé., čeho si všímá, co ho zaujme. Zkusím si vzpomenout na jeho přesné reakce:

Kotva
Paráda. Jasný důkaz, že se mají starší věci nově adaptovat. Je to krásný, vznešený, příjemný. Perfektní konstrukce. Bílá barva je správná volba a dobře vyřešený strop s technickými rozvody.

Náměstí Republiky
Správné řešení, ta snaha dostat chodníky i silnici do jedné úrovně a je to i dobře materiálově hierarchizováno.

Pasáže
Nadšení z pasáží České národní banky i z pasáže Broadway. Ty luxféry, co to je? Vypadá to fakt dobře, trvanlivě, a zdá se, že je tu i skvělé klima bez klimatizace.

Dům u Černé matky boží (snídaně v kavárně)
Oceňuje, ale nadšení nejeví. Pak u vstupu zahlédne foto Chocholova bytového domu v Neklanově pod Vyšehradem a díva se na něj snad minutu. Radost z dóz Pavla Janáka („O tuhle geometrii se teď snaží Julien de Smedt, ne?“), dlouho prohlíží Gočárovu monografii.

Zadní fasáda Myslbeku
Uffff.

Karolinum
Krásný vstup.

Dětský dům (Ludvík Kysela)
Evidentní nadšení. Fascinován velkorysostí parteru a především prvorepublikovými výkladci z ohýbaného skla a mosazných, nebo ocelových rámů. Fotí spousty detailů na dalších místech.

Pasáž v Koruně
Ten materiálový luxus, co jste tu měli na začátku 20. století, tak to z Holandska neznáme.

Baťa
Musím napsat do Nike. Firma podobného významu, jako kdysi Baťa, ale v úrovni stavění se mají co učit.

Lindt
Co to je? Opaxit? Neznám. Ale vypadá to fantasticky.

Palác Euro
Dobrý, velmi slušný.

Kubistická lampa
Pěkně.

Národní třída
Zaujala markýza ve vnitrobloku Platýzu, ale i hotel Metropol, především řešení výsuvné fasády a parter.

Krátká zastávka ve Fragnerově galerii, kde budou mít NL architects na podzim výstavu.

Botas 66 Gallery
Líbí.

Kostel sv. Bartoloměje
Při pohledu zvenku nevěří, že by to mohlo stát za to. I když se směje termínu barokní minimalismus, který aplikuju na vnější fasádu. Uvnitř mění názor. Materiálová kombinace a prostorová bohatost na něj dělá velký dojem.

Palác Dunaj na Národní
Několik fotografií.

Vrchol dne / Nová scéna
Absolutní fascinace. Kamiel pobíhá kolem jako malý kluk a fotí desítky fotografií. Ohromně se mu líbí ukončení náměstí směrem k Národnímu divadlu (poklesnutí o pár schodů dolů, tak, aby kamenné zábradlí výškově nepřesahovalo horizontální úroveň plochy náměstí). Prohlídka interiéru. Nadšený z materiálů, barev, uměleckých děl. „Je deprimující vědět, že něco takhle skvělého v životě nenavrhnu. Říkáš, že tady jsou architekti, kteří to neoceňují. Hmm, tak to se změní. To musí být svázaností s komunistickým režimem, ale kvalita toho domu je naprosto univerzální. Přijde mi to hodně citlivé k Národnímu divadlu.“ Nejvíc otázek směřuje ke skleněným blokům na fasádě. Vzpomněl jsem si, jak před rokem kvůli Nové scéně Minsuk Cho (Mass Studies) málem taxikáři zatáhnul za ruční brzdu.

Přes Vltavu na druhý břeh přes most Legií
Šlapadla a pramice. Kamiel obdivuje pomalou pohodovost centra města.

Vojanovy sady
Velmi příjemné.

Valdštejnská zahrada a druhý vrchol dne. Grotta.
Co to je? Jak se to dá udělat?

Palácové zahrady
Nadšení.

Plečnik na Hradě.
Vše detailně prohlíží. Býčí schodiště a předprostor Španělského sálu zanechávají evidentně hluboký dojem. Obelisk. Ne, to nemůže být jeden kámen, to kecáš … A co je tohle? To není Plečnik, co? Ne, to je Bořek Šípek (vstup do prezidentské kanceláře). Aha (smích).

Jelení příkop
Tunel. Oceňuje, ale bez nadšení. Ale starší Pleskotova lávka na vrstevnici nad Chotkovou silnicí vyvolává další vlnu ocenění.

Rozloučení opět u Fragnerky.

SuMo 42 / Jak? dříve než proč?

2011-06-05T11:40:00.007+02:00

Minulý týden jsem dostal tento email (tak se jeho pisateli omlouvám, že ho zveřejňuji, aniž bych se ho ptal):

Dobrý den Adame, jako studenta pravidelně sledujícího Tvé názory v médiích mě zajímá, jaký je Tvůj postoj ohledně plánované demolice domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ul.?

Po mojí odpovědi následoval ještě zajímavější email:

Díky za odpověď!
Jen mimochodem: jako student FA si myslím že je velká škoda, že se o tomto (a podobných "kauzách") na školách architektury nediskutuje (a nejen na školách!). Spousta lidí by si třeba ujasnila názor, nebo by se posunuli názorově dál... a většina kompetentní architektonické veřejnosti při těchto věcech mlčí. Vždyť kdo jiný než architekt by se měl veřejně k takovým věcem vyjadřovat!

Myslím si, že má naprostou pravdu. Za asi nejpodstatnější část považuji tu zmínku, že se o podobných věcech nediskutuje ani na školách architektury. Sám jsem na to x krát narazil. Na školách architektury se spousta vyučujících tváří, že 6 let je příliš málo na to, abyste zvládli základy zásad "Jak navrhovat", takže k problematice "Proč navrhovat? Co navrhovat? Jestli vůbec něco navrhovat? Co si myslíte o tomto? A co o támhle té kauze? Jak byste se zachovali v této situaci?" ... se nedostanete. Obrovská chyba. Na školách architektury by měly být předměty, které se zabývají reflexí současných událostí z oblasti architektury, stavění, zkrátka etikou profese architekta. Možná ještě lépe, podobným diskusím by měly být věnovány části architektonických ateliérů. Možná že už jsou, ale budou to spíše výjimky.

SuMo 41 / O černobílosti

2011-06-04T12:24:00.004+02:00

Proč je v Česku tak typické extrémní vyhrocování situací do pouhých dvou možných poloh? Buď takto, anebo takto, a nijak jinak. Zbourat, nebo prohlásit za památku. Povolit změny, nebo skanzen. Město pro auta, nebo město pro lidi. Více zeleně a méně betonu. Proč je toto extrémní zjednodušování chápáno jako jediný nástroj, jak úspěšně komunikovat, jak prosazovat zájmy. Proč se nehledají řešení mezi těmito dvěma extrémy? Ví to někdo? Díky.

Způsoby navrhování, práce s referencemi

2011-05-31T16:07:00.006+02:00

Dnes jsem náhodou narazil na svůj více než 4 roky starý text, a přestože jsem řadu názorů z něj již pozměnil, třeba někomu přijde zajímavý:

Stalo se zcela běžným poohlédnout se po řešení jiných, většinou úspěšných kolegů-architektů, kdykoliv se zabýváme jakýmkoliv problémem. Vysvětlení tohoto faktu mohou být různá / od poskytnutí klientům něčeho více “solidního“ než jen neumělých skic, či nepřesně formulovaných názorů, které provázejí úvodní fáze každého nového projektu, až po sebeuvědomění si, čeho chceme dosáhnout.

Jeff Kipnis při předvedení studentských projektů na Berlage Institutu přímo zuřil, když práce na projektu nezačínala podrobným studiem konkurenčních řešení podobných zadání. Vycházel přitom z předpokladu, že nejspolehlivější způsob objevení něčeho nového je evoluce, pravý opak obrácení se do sebe sama (které až nebezpečně často ústí v “objevování Ameriky“). Kipnisův předpoklad ovšem vychází z tvrzení, že se snažíme vybudovat znalostní bázi, na jejímž základě začneme vytvářet náš vlastní, více rozvinutý názor. Ale je tomu tak doopravdy? Je to ten hlavní důvod, proč systematicky prohlížíme cizí příklady? A podle jakého klíče je vůbec vyhledáváme?

Důležitý faktor zajisté představuje typologie. Pokud máme navrhnout hotel, projdeme si předem příklady existujících hotelů, ale jen těsně za typologií následuje estetické hledisko a tedy fakt, zda se nám ta, či ona stavba “líbí“ (definici tohoto pojmu vynechávám). Až tehdy se totiž jedná o užitečnou referenci. Pokud splňuje typologické kritérium, pokud možno se nachází v podobném prostředí, kontextu, alespoň částečně vyhovuje co do kapacity (maximálně tak do poměru 2/1) a ještě pokud vypadá “dobře“. Jen málokdo se snaží najít nějaký obecnější princip ve stavbě, která ho na první pohled nezaujme. Pokud je tedy můj předpoklad správný, není to náhodou tak, že spíše než o “budování znalostní báze“, nebo “hledání inspirace“ se v tomto procesu jedná o “hledání řešení“?

V momentě nalezení “řešení“, které neklade žádný velký odpor pro případné použití na konkrétní místo (až na fakt, že je duševním majetkem někoho jiného), tedy vyhovuje typologicky, velikostně, esteticky a nejlépe i materiálově a rozpočtově, začíná naše vlastní kreativní práce. Jedno z tvrzení Konstantina Melnikova: „Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl“ dnes vypadá jako naprostý anachronismus.

Do o něco složitější situace se dostaneme, pokud jsme vyhovujících řešení objevili několik, protože pak nás čeká jejich následná syntéza, během které se nějaký drobný rozdíl oproti původním vzorům prostě objevit musí a náš návrh je tak zcela “originální“. Za jeden z nejčastějších způsobů objevení originálního řešení se dá rovněž označit nepochopení studované reference, a následné zkopírování onoho “nepochopení“. Dokázat zacházet s referencemi inovativním způsobem, a nepodlehnout (ať už vědomě, či nikoliv) snaze o jejich následné zkopírovaní, je bohužel stále velmi výjimečným a vyžaduje mimořádnou “morální ostražitost“.

Vzpomínám si, jak během mého studia v Liberci Stanislav Zippe (vedoucí výtvarné katedry) neustále zdůrazňoval, že architekti se vždy inspirovali “volným uměním“ a nikoliv prací kolegů, tedy “uměním užitým“, jak architekturu rád nazýval. Vyžadoval přiblížení se zdroji inspirace, nikoliv jeho následné aplikaci. Samotného mě překvapilo, jak velmi úzký okruh současných architektů je obecně považován za přijatelný zdroj vyhovujících referencí. Pokud budu dostatečně cynický, mohu je shrnout do několika jmen.

Budou to Rem Koolhaas a OMA (celkový koncept, zacházení s programem), Toyo Ito a SANAA, tedy Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (elegance realizace, materiálová minimalizace a “celková křehkost“), Herzog a de Meuron (inovativní použití materiálů, detailů a povrchů), Jean Nouvel (triky a efekty), ex Plot (piktogramy a prezentace) a jen několik málo již mrtvých tvůrců, jejichž dílo zůstává aktuální (nesnadno zařaditelné) do dnešních dní (Le Corbusier, Mies, Kahn). Všimněme si, že mezi nimi nenajdete žádné producenty výrazných, charakteristických forem (Gehry, Libeskind, Hadid, Eisenman, NOX) a to hned z několika důvodů, přičemž výše rozpočtu zdaleka nepředstavuje ten nejdůležitější. To spíše asociační spojení mezi slovy “forma“ a “formální“ (negativum) hraje roli.

Možná ještě větší nebezpečí než zamotávání se do začarovaného kruhu přijatelných referencí hrají výpůjčky z vlastního portfolia. Byl to Pablo Picasso, který tvrdil, že “můžete klidně vykrádat kde co, dokud se nejedná o vaše vlastní dílo“. Bohužel tento způsob rozhodně nepředstavuje tabu pro současné architektonické kanceláře, a to rovněž z několika důvodů, z nichž ten ekonomický (úspora času, energie a tedy i peněz) bývá nejčastější. Velká spousta neúspěšných soutěžních návrhů (zvlášť pokud jsou autoři neochvějně přesvědčeni o jeho kvalitě, což bývá takřka vždy) nalezla svá uplatnění až na několikerý pokus.
I k této strategii se dá přistoupit s kreativitou, jak dokázalo nafouknutí nerealizovaného rodinného domu (Y2K) do podoby koncertního sálu v Portu v podání OMA (viz text Copy Paste). A troufnu si říct, že kancelář Rema Koolhaase by nikdy nedokázala poskládat složitý program koncertního sálu do tak radikální podoby, pokud by za vzor nesloužil mnohem uchopitelnější program rodinného domu.

Je možné namítnout, že celá řada architektů mnou popsaným způsobem nepostupuje. A je to správná námitka. Mnoho z nich opravdu hledá svou inspiraci (tedy nikoliv řešení) jinde, pokud možno co nejdále od “vysoké architektury“ a následně se snaží onu inspiraci co nejvěrněji transformovat do vlastního návrhu. Za silné zdroje se dá označit příroda, umění, užitkový design (např. populární automobilový), lidské tělo, nebo anonymní architektura (tzv. architektura bez architektů, abych si vypůjčil název slavné knihy Bernarda Rudolfskyho). Stačí se podívat do dvou knih Jana Kaplického “For Inspiration Only“ a “More For Inspiration Only“.

Steven Holl na otázku redaktora časopisu Mark (Které knihy by měli číst studenti, pokud se chtějí připravit na povolání architekt?) odpovídá: „Nedoporučoval bych knihy s architektonickou tématikou. Snažím se číst věci, které se pohybují blízko možných konceptů projektů. Jednou z krásných věcí na architektuře je, že Vás přivádí do všech různých končin vědomostí.“ /1

Co mě ovšem velice často zaráží je, že hlavním zdrojem inspirace nebývá věc samotná, ale její fotografické spodobnění. Je tomu jen několik let, kdy prezentace architektů po celém světě zasáhla jako rakovina vlna leteckých fotografií Yanna Arthuse Bertranda. K jejich nesmírné popularitě zajisté přispěl fakt, že zobrazují svět z perspektivy připomínající architektonicky nejpopulárnější výkres – půdorys. Rovněž, že nejsou považovány za díla konkrétního autora (což je obrovský omyl), ale většinou za výtvory přírody. Jsou to totiž umělecká díla, jako jiná, fotografie francouzského umělce. Rozdíl mezi působením věci skutečné, nebo její fotografií, pochopí každý, kdo někdy zkoušel nakreslit portrét podle živého modelu, nebo podle fotografie. Mohu Vás ujistit, že vystihnout podobu objektu je mnohem jednodušší z dvojrozměrného zobrazení, ale pokud chcete vytvořit skutečně “kvalitní“ kresbu, fotografie Vám neposkytne dostatek informací.

Častokrát se tak architekti odvolávají na úspěšnost určitého řešení pouze na základě názoru, který si utvořili z dobře pořízeného snímku (vždy obsahuje velké množství lidí, kteří “přímo dokazují popularitu“). Za takřka klasický model této situace považuji náměstí Schouwburgplein v Rotterdamu od West8, na které se odvolávají pouze ti, kteří jej nikdy nezažili na vlastní oči. Nepopisují tak věc samotnou, ale svoji představu o možném fungování oné věci (což je také možné). Situace tak připomíná scénu, kdy žádající o úvěr nabízí, že se zaručí majetkem, který získá za právě poskytnutý úvěr.

Za jediný přímý zdroj inspirace tak často slouží pouze potenciální staveniště. A to není zrovna mnoho. Názory klienta totiž bývají k obrovské škodě rovněž několikrát interpretovány a jen těžko je lze považovat za zdroje “přímé inspirace“. Mockrát jsem se setkal s názorem: „K čemu, že to vlastně slouží znalost dějin architektury?“ (především té mimo 20. století). Nebo jinak vyjádřeno: „Copak někdy použiji při vlastním navrhování znalost typologie řeckých chrámů?“ Tyto otázky vznikají právě tehdy, kdy začneme na dějiny architektury nahlížet jako na “sestavu potenciálně užitečných referencí“, neboli “řešení vhodných k aplikaci“. I tento postup je možný, ale nevydávejme ho potom prosím, za jakýkoliv druh kreativní činnosti.

/1 časopis Mark, č.4 / 2006, Mark Publisher Amsterdam, rozhovor se Stevenem Hollem, str. 217

V Londýně,
29. 01. 2007,
Adam Gebrian

Lze rychle měnit město? Lze stimulovat poptávku?

2011-05-30T11:12:00.005+02:00

U nakladatelství Slovart vyšla kniha Městské zásahy. Více zde. Přispěl jsem do ní krátkým textem. Zde je:

„Co je zadarmo, to nemá žádnou hodnotu.“
Stefan Sagmeister

„Nejlepší věci v životě jsou zadarmo.”
reklama na MasterCard

„Existuje obrovský rozdíl mezi naivitou a optimismem. Jsou to dvě různá slova různých významů. Neměla by se zaměňovat.”
Jeff Kipnis

Kdo jsou autoři, kteří se rozhodli zúčastnit se výzvy „Městské zásahy“ v Bratislavě, v Praze a v Brně? A kdo jsou iniciátoři této akce? Dovolte mi pomoci si emailem jednoho osloveného architekta (mimochodem střední generace), který se rozhodl Městských zásahů nezúčastnit:

„Moc se omlouvám, ale dobrá vůle, nevytvoří produkt. Není mi zvolený formát akce, zdá se, vlastní. Buď je práce extrahovaná z již hotového projektu, nebo je třeba projektu nového. Starý vhodný nemám a nový takto, s odpuštěním, amatérsky vytvořit neumím. Připadal bych si jako Přemek Podlaha. Potvrdil bych přesvědčení davu, že architektura je takové to "naškicování" obrázku a ne náročný projekt (třebas na drobný detail). A graficky pokrýt formát A1 aniž by šlo o ničení papíru, je velká práce. A pro tu mi nikde ničeho nepřebývá.“

Postoji pisatele plně rozumím. Neztotožňuji se s ním, ale rozumím mu. Jiný architekt, který je přesně o 11 let starší, než jsem já, reagoval na jednu velmi nekonkrétní nabídku s nejistým koncem: „To už není pro nás, takové věci jsme dělali, když nám bylo 30. Dnes, kdy živíme rodiny a kancelář už si to dovolit nemůžeme. Adam, ten by si to teď ještě dovolit mohl.“

Souvisí tedy možnost pracovat zdarma s věkem? Nebo vyšší věk a větší zkušenosti vidí větší marnost této snahy a raději se jí neúčastní? Statistiky Městských zásahů to částečně naznačují, ale rozhodně tomu tak není vždy.

Přístup k „Městským zásahům“ by se dal rozčlenit do tří kategorií.

a/
Vytvoření samostatného, svébytného projektu, navrženého speciálně pro výstavu. Není bez zajímavosti, že nejlepší výsledky představují projekty s nejsilnější motivací (řešení míst a problémů, které se jejich autorů bezprostředně dotýkají – žijí nebo pracují v blízkosti jimi zasažených míst). Mnoho autorů, včetně slovenské části organizátorů, si na vlastní kůži vyzkoušelo, že není vůbec jednoduché navrhnout „zásah“ pro město, ve kterém nežijete, které dobře neznáte.

b/
Ve výjimečných případech, použití již dokončeného (nerealizovaného), vytvořeného projektu, nebo projektu objednaného (a zaplaceného) někým jiným, pro jiný účel. Na obranu tvůrců, kteří spadají do této kategorie je nutno dodat, že na „vině“ jsou zde především organizátoři. Souhlasili s využitím některých dříve vytvořených projektů, ať už kvůli jejich kvalitě, nebo stálé aktuálnosti a nedostatečné pozornosti, která jim byla věnována v době jejich vzniku. Speciální kategorii představují studenti, kteří se do Městských zásahů rozhodli přihlásit své školní projekty, nebo si dokonce téma Městských zásahů zvolili za semestrální zadání. Z obojího měli organizátoři radost. Za jeden z největších handicapů vysokých škol (nejen v Česku a na Slovensku) považuji nedostatečnou schopnost veřejně komunikovat, co se na akademické půdě odehrává. Jsou to častokrát zajímavé objevy a názory, jejichž potenciál zůstává nevyužit. Pokud mohou Městské zásahy pomoci zviditelnit procesy a výsledky na jednotlivých vysokých školách, je to jedině dobře.

c/
Projektu se nezúčastním. V Praze se k tomu rozhodla přesně 1/3 z vyzvaných účastníků, což bylo mnohem méně, než jsme všichni čekali.

Kdo je tedy skupina lidí, která k projektu přistoupila, tak jak naznačuje bod a/. Jsou to nezralí naivkové, kteří si myslí, že svět (město) může být lepším místem k životu? A že se na této změně mohou podílet? Jsou to rafinovaní sebe-propagátoři, kteří vytušili možnost schovat svůj vlastní prospěch pod pláštíkem zdánlivě ušlechtilých ambic a frází o obecném blahu? Je to kombinace těchto dvou skupin? Mají jiné důvody? Nebo jsou to normální lidé, kteří věří tomu, co dělají a doufají, že jejich snahy a práce budou srozumitelné, atraktivní a oceněné i ostatními. I tolik vysmívanou a přehlíženou „laickou veřejností“ jejíž názor býval dlouhé roky okázale ignorován. A je to vůbec důležité? Městské zásahy vznikly jako určitá alternativa k architektonickým soutěžím, ve kterých je vždy jeden vítěz, pár oceněných a spousty poražených. V tomto projektu nemělo být poražených. Energie získaná měla být vyšší, než energie vložená, a to pro každého participujícího. Sen o realizaci bájného perpetum mobile. Zda se to podařilo, musí říct jednotliví účastnící projektu.

Za podstatná považuji dvě témata, dvě otázky, které nechám bez odpovědi.

1./
Obejde se architektura bez objednatele? Nemluvím teď o penězích, mluvím o klientovi. Musí architekt vždy čekat, až ho někdo k práci vyzve, anebo může navrhovat a předkládat řešení, které si nikdo nežádá? Co má dělat, když ho k práci nikdo nevyzývá? Jak říká Dumasův hrdina hrabě Monte-Cristo: Má snad pouze „čekat a doufat“?

2./
Je možné vytvořit kvalitu rychle? Anebo je tvorba kvality vždy náročný a dlouhodobý proces? Zvláště pak, když se netýká vytvoření objektu, ale úpravy něčeho tak zásadního, jako je veřejný prostor. To není tvorba pro konkrétního uživatele, klienta. To je tvorba prostředí pro všechny. Tedy vytváření něčeho, nad čím by měla existovat co nejširší společenská shoda. O to je úkol náročnější.

Myslím si, že nejvyšší cíl (a možná ne zcela jasně vyřčený) Městských zásahů není aktivizovat architekty. Není to dokonce ani snaha, některé z narychlo vytvořených projektů realizovat a získat tak pro sebe práci hrazenou z veřejných zdrojů. Je to snaha aktivizovat politiky a úředníky. Skupinu lidí, které platíme, aby zastupovali veřejný zájem.

Haló! Jsme tady. Slyšíte nás? Víte o nás? Víte co děláme a čím se zabýváme? Chceme dělat naši práci. Tu, kvůli které jsme studovali (mimochodem, naše studia byla placena z veřejných zdrojů). Objednejte si ji. Požadujte ji. Hledejte mechanismy, jak objednat, rozpoznat a vytvořit kvalitu. Jsou tu stovky lidí připravených nabídnout své síly a schopnosti. Využijte je.

V Praze, 27.2. 2011,
Adam Gebrian

Praha. Podívat, nesahat.

2011-05-22T20:17:00.009+02:00

je město na koukání, pozorování, obdivování z dálky, rozhodně ne na užívání. Nějak mi to dnes při návštěve zahrady Černínského paláce a následně Jeleního příkopu došlo. Projít, prohlédnout, nikde se moc nezastavovat, pokračovat dál. Tomu odpovídá uživatelský komfort (minimum veřejných záchodů, mizerně umístěné lavičky a častokrát nemožnost vstoupit třeba na trávu). Tak neuvěřitelně podvyživený park (z hlediska vybavenosti) jako je např. Stromovka (a to navíc v příkrém rozporu s jeho velkou návštěvností), aby člověk doopravdy pohledal. Za to z dálkových panoramat a horizontů vypadá Praha fantasticky, spektakulárně, prostě fenomenální, dechberoucí město, světový unikát. Z blízka už je to horší, právě proto, že nevybízí k tomu, aby ho doopravdy používal. Asi o to nestojíme. A fyzická podoba města to pouze reflektuje. Nebo je to obráceně? Jediní, kdo Prahu opravdu neformálně používají, jsou snad nakonec právě ti nenávidění turisté.

SuMo 40 / O pasivitě

2011-05-21T13:13:00.012+02:00

Na začátku roku jsem napsal text o iniciativnosti, je k přečtení zde, tak jsem se ho teď rozhodl doplnit druhou polovinou, pasivností, a není nad osobní příklad.

Jsem neuvěřitelně pasivní člověk - ne, to není žádná falešná skromnost, nebo neschopnost odhadnout sám sebe - to je fakt, který by vám potvrdil kdokoliv z mých nejbližších přátel. Nevzpomínám si, že bych kdy v životě něco inicioval, pokud, tak opravdu pouze zcela výjimečně. Kdyby po mně nikdo nic nechtěl, sedím doma a čtu si knihy, časopisy a noviny. Tahle pasivita (chcete-li lhostejnost, nevšímavost) a její uvědomění si, u mě nevyústila v nějakou šílenou touhu se změnit (a stát se aktivním člověkem), ale v obrovský respekt vůči všem, kteří jsou aktivní, riskují a věci iniciují. Jinými slovy, když mě kdokoliv z nich osloví s tím, zda bych byl ochoten se na jeho (její) aktivitě, iniciativě podílet, v naprosté většině případů to rád udělám. Když už někdo udělal to nejtěžší a vydal se do neznáma, já, který to neumím, mu to přeci nebudu sabotovat tím, že ho v jeho činnosti nepodpořím.

Z hlavy přidávám seznam akcí, které jsem neinicioval, ale rád jsem přidal své síly k tomu, aby mohly fungovat, pokračovat: PechaKucha Nights Prague, Městské zásahy, Bourání na Radio Wave, články o architektuře v Lidových novinách, Archip, Era21, Iniciativa Za Novou Prahu, Antijesthed, kandidatura Ostravy na titul EHMK 2015, připravovaný seriál ČT o současné architektuře, výstava Ostrov pokladů, diskusní formát "Tak co s tím" divadla Archa, diskusní formát "Jaká je vize Prahy" centra současného umění DOX, ... a mnoho dalších jednorázových vystoupení: Oživená Ostrava, Zlínské jaro, WebExpo, TedX v Brně, Fórum 2000, Inventura urbanismu, cyklus přednášek Offcity, ... atd.).

Iniciativní lidi bychom si v tomto státě měli všemožně hýčkat, je jich totiž strašně málo.

Seznam klišé

2011-05-20T13:53:00.034+02:00

Seznam klišé (nejen) z oblasti architektury, se kterými se setkávám nejčastěji. Bez ladu a skladu:

01. Když má někdo jiný názor než já, je to mylný názor.
02. Architekti jsou drazí. / Tohle je v podstatě pravda, ale důležité je, co za tuto drahotu člověk pořídí.
03. Architekti jsou arogantní.
04. O architektuře se málo píše.
05. Pokud se o ní píše, tak se o ní píše blbě.
06. Na vysokých školách architekury vyučují ti, co neuspěli v praxi.
07. Získat grant je strašně jednoduché, a vše co je financované granty, nestojí za nic, protože by se to evidentně samo neuživilo.
08. Současní architekti nic neumějí, však se podívejte, staví samé krabice. A to přece dokáže úplně každý.
09. Chceme stromy a ne domy. Více zeleně a méně betonu. Strom je vždy dobrý, dům je vždy špatný.
10. Tančící dům je skvělý dům.
11. Dostat se do médií je strašně snadné, stačí mít kamarády.
12. Když má někdo za sebou pár skvělých výsledků, je samozřejmé, že všechny jeho další práce budou taky skvělé.
13. Když za sebou někdo žádné výsledky nemá, neexistuje naděje, že by někdy něco kvalitního mohl vytvořit.
14. Obchodní dům, "administračka", to nejsou vhodné úkoly pro architekta.
15. Architekt navrhuje domy. Nic jiného nedělá.
16. Mediálně nejznámější čeští architekti jsou zároveň nejlepší čeští architekti.
17. Po dokončení studia architektury máte jen dvě možnosti: stát se zaměstnancem v již existujícím architektonickém ateliéru, nebo si založit svůj vlastní. Žádná jiná volba neexistuje.
18. V každém městě je málo zeleně a málo veřejného prostoru.
19. Kvalita veřejné investice se dá hodnotit pouze pomocí ušetřených peněz. Čím levnější, tím lepší.
20. Územní plán představuje koncept budoucího rozvoje každého města.
21. Jeden bazén z vás udělá specialistu na bazény, jedna knihovna na knihovny, jedno letiště na letiště, jeden exkluzivní bytový komplex na všechny ostatní.
22. Vyhrocování všeho do podoby buď a nebo. Jako kdyby na vše existovala pouze a přesně dvě řešení. Správné a chybné.
23. Být architektem je lukrativní povolání.
24. Nejdůležitější předpoklad pro studium architektury je "když vás baví kreslení a jde vám matematika".
25. Developer je zločinec.
26. Krajinná a zahradní architektura není architektura.
27. Architekti se berou moc vážně a nemají smysl pro humor. / I když, tohle je často pravda.
28. Dvě nejješitnější skupiny na světě jsou baletky a architekti. / Ne, tohle není pravda, to si baletky nezasloužily.
29. Architekt nesmí změnit názor, musí stát za jedním celý život.
30. Památkář je vždy zlý a brání vzniku kvalitní architektury.
31. Výborný architekt rovná se výborný porotce.
32. Kdo umí dobře psát, umí i dobře mluvit, a naopak.
33. Kdo mluví dlouze a hodně, má co říct.
34. Kdo nezaujímá žádný názor je objektivní, nestranný a vyvážený.
35. Když vás s někým pojí přátelské vztahy, vždy a za všech okolností mu budete nadržovat a naopak, vždy budete hanět toho, s kým přátelé nejste.
36. Nemůžete se k žádnému architektonickému problému kvalifikovaně vyjádřit dokud nemáte dostudováno, pak praxi, pak autorizaci, pak několik realizací, pak aspoň deset let praxe, pak profesorský titul, pak několik domácích ocenění, pak mezinárodních, a nakonec vám nestačí ani to.
37. Veřejný prostor
38. Pokud nemáte architektonické vzdělání, nemůžete nikdy architektuře porozumět.
39. Architekti se výborně orientují v současném umění.
40. Architekti rozumí barvám.
41. Architekti milují spolupráci s jinými profesemi.
42. Architekti se vzájemně nepomlouvají. Kolegialita je důležitá.
43. Školu je potřeba co nejrychleji projít. Vše podstatné se naučíte až v praxi.
44. Architekt je dobrý na pár úvodních nápadů, pak už není potřeba.
45. Architekti jsou vesměs vynikajicí typografové a grafičtí designéři.
46. Architektura a urbanismus jsou totéž. Kvalitní architekt rovná se kvalitní urbanista.
47. Současné stavění není na tak vysoké technické úrovni, jako bylo v historii. Nedokázali bychom postavit barokní a gotické chrámy. Už na to nemáme schopnosti.
48. Pokud je autorem známý (vynikající, slavný) architekt, musí být i dům, který realizoval také vynikající.
49. Architekti vždy vše zkomplikují. / To je v zásadě pravda.
50. Abyste se mohli o určité stavbě vyjádřit, musíte ji prvně osobně navštívit. Bez toho to nejde.
51. Architekti stojí o kritiku vlastní práce. / Na druhou stranu si hrozně rádi přečtou kritiku prací svých kolegů.
52. Čím více porotců, tím větší záruka kvalitního a objektivního zhodnocení.
53. Ženy a muži mají v oblasti architektury rovnocenné šance se prosadit.
54. Architekti jsou během svého studia trénováni ke spolupráci s jinými profesemi.
55. Architekti se ve svých návrzích opírají o propracované analýzy.
56. Architekti nenesou žádnou vinu na ničení měst po roce 1989.
57. Skvělí architekti jsou zároveň automaticky morálními autoritami oboru.
58. Architekti se umí stručně, jasně, rychle a srozumitelně vyjádřit.
59. Architekti veřejně komentují důležité události z oblasti stavebního průmyslu, nebo veřejného prostoru.
60. Architekti nesmí pracovat zadarmo.

Další budu postupně doplňovat, jak si na ně vzpomenu.

SuMo 39 / O recenzování architektury

2011-05-14T13:49:00.008+02:00

Nedávno mě oslovil šéfredaktor nejmenovaného magazínu, že by stál o pravidelné kritické recenze staveb. Pochopil jsem, že má na mysli recenze, které by se podobaly těm filmovým. Donutilo mě to přemýšlet o rozdílu psaní o architektuře a třeba právě o filmu. Jak by vypadala filmová recenze psaná architektem, nebo architektonickým teoretikem? Co třeba takto?

"Na začátku roku 1979 se producent XY rozhodl natočit film o dobrodružstvích archeologa pátrajících po významných artefaktech dávné historie. Na podkladě námětu známého spisovatele YX, ke spolupráci vyzval nadějného scénárisu, který původní předlohu upravil do podoby vhodné pro filmové plátno. Z několika možných režisérů pak byl díky vhodně zvolné vyzvané soutěži, vybrán nejlepší možný kandidát. Nutno dodat, že k jeho výběru přispěla nezávislá porota, jak by tomu v těchto případech mělo vždy být. Výběr herců do titulních rolí nebyl rovněž nejjednodušší, zláště když vezmeme v úvahu omezený rozpočet. Ovšem i s takto minimálními prostředky se některé vhodné adepty podařilo získat, u některých rolí však muselo dojít ke kompromisům, které se na celkovém vyznění filmu negativně projevily. Stejně tak se bez problémů neobešlo natáčení, které z původních osmi měsíců nakonec narostlo na více než rok a půl, což samořejmě vedlo k překročení původního rozpočtu, ale producenti filmu doufají, že atraktivita výsledku přivede do kin dostatek diváků, a z vybraného vstupného se překročřený rozpočet podaří zacelit i s určitou nadějí na mírný zisk. Myslíme si, že je tento předpoklad oprávněný, protože stavba filmu vzbuzuje dostatečné naděje. Je nutné zmínit, že odborné komise, které rozhodují o tom, zda film nespadne do kategorie nedoporučené náctiletým (a jejich rozhodnutí tak mají často dramatický dopad na komeční úspěšnost snímku), tentokrát do jeho finální podoby příliš nezasáhly a neomezily tak režiséra v jeho tvůrčím rozletu. Mohl tak uplatnit veškerý svůj talent a vzdělání, zvláště, když jeho snahy podpořil kultivovaný producent. Bez jejich kvalitní vzájemné spolupráce se totiž žádný skvělý film vytvořit nedá. Koncepce filmu je racionální, ale nepostrádá i určité prvky hravosti a překvapení, které celkovou racionalitu vhodně doplňují. V kontextu ostatních vznikajících filmů zabývajících se podobnou tématikou se jedná o velmi vydařený výsledek, zvláště když opět připomeneme již zmíněné potíže s velikostí rozpočtu a s povětrnostními podmínkami v některých místech natáčení, které vedly již k rovněž zmíněné prodloužené době přípravy. Kvalita výsledku vzbuzuje naděje v další pokračování načaté spolupráce producenta, režiséra a scénáristy a možná se v následujících letech dočkáme zfilmování dalších dobrodružství hlavního hrdiny. Film tak můžeme maximálně doporučit vaší pozornosti, bude se líbit zástupcům všech generací a jeho děj je natolik bohatý, že se může stát, že ho bude chtít vidět ještě jednou. Mnoho zábavy."

Tak, takovéto recenze bych určitě nečetl. Takže by asi i v oblasti architektury stálo za to vypůjčit si jazyk filmových recenzentů a informovat pouze o výsledku, nikoliv o procesu k němu vedoucímu.

SuMo 38 / O neprosazování vlastních zájmů

2011-05-07T15:47:00.007+02:00

O významu architektury nesmí (nebo neměl by) mluvit architekt. Respektive může, ale dopad jeho slov bude velmi omezený. Toto platí pro prosazování zájmů všech profesí. Myslím si, že žádná profesní komora nemá dobrou pověst. Ani dovnitř své profese, ani ven. Jeden z důvodů je, že komory jsou považovány za lobbistické organizace snažící se vymoci lepší podmínky pouze a jedině svým členům. Skoro samo sebou se rozumí, že na úkor všech ostatních. A to se logicky ne-členům nelíbí, a členové si naopak myslí, že by komory ve své činnosti mohly být mnohem úspěšnější, efektivnější.

Mnohem větší dopad má, když o významu konkrétního povolání (řemesla, disciplíny) přesvědčuje někdo jiný, než právě jeho (její) zástupce. Mám pocit, že se to v oblasti architektury začíná dít. Architekti by se na tomto trendu možná mohli podílet, a to tak, že budou častěji vysvětlovat důležitost inženýrů, umělců, grafických designérů, nebo vybraných zástupců veřejné správy, či politiků. Anebo tím, že budou vystupovat na obranu prázdna (veřejných prostor, ulic, náměstí, parků), protože s touto činností si je dosud veřejnost ve velké míře neasociuje. Zdánlivě totiž nepatří do oboru jejich činnosti. Nejde o navrhování domů.

Stejně tak podstatnější roli žen ve společnosti (politice, vládě, podnikaní) budou muset začít prosazovat muži, jinak k tomu nejspíš nedojde.

Spousta lidí se mě poslední dobou ptá na roli hl. architekta a připadá mi, že si začínají uvědomovat jeho význam a roli pro rozvoj měst. Rovněž se začíná jednoznačněji projevovat, že vyhledáním nejnižší ceny přípravy (projektové dokumentace) se kvalitního výsledku prostě dobrat nedá. Snad tyto tendence budou pokračovat v nastoleném trendu a začneme to pociťovat i ve zvýšené kvalitě našeho životního prostředí.

O fanoušcích současné architektury

2011-04-29T09:41:00.007+02:00

"Jsou dva způsoby vzniku nového. Pomalý a rychlý. Tedy evoluce a přenos z kontextu do kontextu."
Jeff Kipnis

"Hlavně v názvu nesmí být slovo architektura, to by nikdo nepřišel, to každého odradí."
zaslechnuto v metru

"Byla jsem na jeho přednášce na Symposionu na GJK, na kterou jsem se dostala náhodou a nevěděla jsem, že bude mluvit o architektuře - to bych tam v životě nešla."
komentář pod videem mé přednášky Bourání klišé na youtube

Současná architektura má hrozně málo fanoušků. Nejen v Česku, ale po celém světě. Kdysi mě na to upozornil Jeff Kipnis. Říkal, že na jeho přednášky chodí pouze lidé nějak s architekturou spjatí (architekti, studenti, teoretici, novináři o architektuře píšící). Výjimku představovali dva lidé, kteří byli opravdu "pouze" fanoušci. Ale po několika návštěvách přednášek se rozhodli architekturu studovat a přešli tak na druhou stranu.

Historická architektura má fanoušků dost - říká se jim turisté. Ta současná nikoliv. Nemyslím si však, že je to její nižší kvalitou. Nemám zanalyzovány důvody tohoto stavu, ale za poslední dva a půl roku mám skvělé zkušenosti s přednášením pro ne-architekty. Hrozně rád přednáším a píšu o architektuře tam, kde ji nikdo nečeká. Proto mám radost, že články o architektuře v Lidových novinách vycházejí v příloze Relax, přesně tam patří. Stejně tak záložka "Architektura" na lidovky.cz, která se nachází mezi "Zajímavosti" a "Dobrá chuť", taky vynikající místo. Když jsou lidé nečekaně s tématem architektury konfrontováni, jsou většinou příjemně překvapeni, téma je zajímá, mají vynikající otázky a jdou doopravdy po podstatě věci.

Za svůj osobní úkol považuji mluvit o architektuře právě tam, kde to nikdo nečeká. Věřím, že to je nejefektivnější cesta ke zvýšení počtu fanoušků současné architektury, a tedy i k vylepšení životního prostředí, ve kterém momentálně žijeme.

SuMo 37 / O důležitosti architektury

2011-04-26T10:37:00.008+02:00

Všechny profese o sobě tvrdí, že jsou mimořádně důležité. Většina z nich dokonce tvrdí, že jsou nejdůležitější. Je těžké se v tom orientovat a tyto samochvály o vlastním významu už vlastně ignorujeme. Smůlu mají ty doopravdy důležité profese, jejichž význam zcela zaniká mezi méně důležitějšími, ale o to agresivněji se o své místo hlásícími.

Jak je to s architekturou? Kam vlastně patří na žebříčku důležitosti? Na vrchol? Na samý konec? Někam doprostřed? Nebo jsou všechny profese důležité stejně a dělení na důležité a méně důležité zcela postrádá smyslu? Těším se na vaše názory a pouze přidám popis svého běžného dne.

Je ráno, probudím se v architektuře (mimochodem od Josefa Havlíčka z roku 1935). Opustím byt a jdu čtvrtí vytvořenou podle masterplanu architekta (Antonína Engla). Míjím domy na jejichž fasádách jsou napsána jména architektů. Přijdu k zastávce metra, k mizerné architektuře, která mě pokaždé naštve. Dál pokračuji tramvají a pěšky vstupuji do práce, do architektury s velkým A, budovy Elektrických podniků od Adolfa Benše a Josefa Kříže. Na oběd jdu do interiéru architektury, na večeři rovněž. Přes den mám několik schůzek, když to není ve vlastní kanceláři, je to v kavárně, neboli v interiéru nějaké architektury. Pozdě večer se vracím domů, zpět do architektury. Celý můj den je lemován, ovlivňován a spoluvytvářen architekturou. Občas si o víkendu zajedu do přírody, kde mohu vlivu architektury na pár hodin uniknout. Je tedy architektura důležitá?

Valná hromada

2011-04-17T12:06:00.011+02:00

Včera jsem poprvé navštívil Valnou hromadu České komory architektů. Byl to silný zážitek, a proto vkládám pár poznámek a otázek.

Vysoká účast – jednu chvíli kolem 350 autorizovaných architektů (tedy necelá desetina všech členů), ale oproti předchozím ročníkům několikanásobný nárůst. Mylně jsem očekával, že se budou prezentovat VÝSLEDKY činnosti ČKA (představenstva, pracovních skupin, kanceláře). Že se představí, co se udělat mělo, co z toho se podařilo, co nikoliv, a že se odhlasuje, co jsou úkoly a především priority na další rok. Výsledky se rozhodně neprezentovaly. Zato jsme byly svědky popisu mnoha PROCESŮ („absolvovali jsme třicet tři schůzek s různými neustále se obměňujícími se ministry a jejich náměstky – všichni byli vyjmenováni, uspořádali jsme tolik a tolik tiskových konferencí – na které přichází spousty novinářů, kteří se aktivně ptají, ale pak jim „jakýsi záhadný editor zakáže tyto informace otisknout“ – to cituji, atd. – k čemu ovšem tyto schůzky a tiskové konference vedly, jsme se nedozvěděli. Vtip dne zněl: Uspořádali jsme masivní mediální kampaň – asi o tom nevíte, kolego …). Na priority nedošlo rovněž, struktura diskuse pro mě byla od začátku naprosto záhadná.

Postupovalo se podle předem odsouhlaseného programu, ale jeho logika mi zůstala po celý den utajena. Nejvíce času se strávilo na suverénně nejméně podstatných věcech. Vznik ceny za architekturu Josef (dobrá hodinka a půl), a zda vystoupit či nevystoupit z UIA kvůli 80 000,- které lze použít na činnost pracovní skupiny pro zahraničí. Těžko se rozhodnout bez jakýchkoliv faktografických údajů, což také většina unaveného publika konstatovala a požádala vedení ČKA o tyto informace na další Valné hromadě, tedy přesně za rok.

Šokovala mě (doopravdy) neuvěřitelně nízká úroveň vedení diskuse a předávání slova. Členové představenstva oslovovali sebe a své dlouholeté kolegy křestními jmény, jiné pak zase natvrdo příjmením. Kultura tohoto způsobu diskuse mi připomínala výměnu názorů ve fotbalové šatně po prohraném poločase. Dobrý start pro příště bude svěřit vedení a moderování Valné hromady někomu jinému, než samotným členům představenstva – byla by tak naděje, že se mj. vyhneme trapasům, jako je nepřivítání předsedy ČKAIT.

Ale abych pouze nekritizoval, pokládám pár otázek, na které jsem těžko hledal odpovědi. Jak vysvětlit někomu, kdo se upřímně snaží o dobrou věc, dává do toho množství energie za minimum peněz a je nade vší pochybnost morálně bezúhonný, že za špatnými výsledky může stát kromě vnějších okolností rovněž jeho neschopnost? Jak vysvětlit, že všechno nezvládnete sami a potřebujete s někým spolupracovat? (Zde bych začal kvalitou vizuálních výstupů ČKA. Informacím by určitě dodalo na váze, kdyby měly vysokou vizuální kulturu. Těžko někomu věřit, že se stará o kvalitu prostředí, když jeho web a tiskoviny vypadají tak, jak teď). Architekti jsou zvyklí najímat profesanty ze všech různých oborů, proč podobně nepostupuje jejich vedení, je pro mě nepochopitelné. V posledních letech se v Česku rovněž jednoznačně ukazuje jedna věc. Čím větší množství lidí, tím menší šance se na něčem smysluplném dohodnout. Proč má tedy představenstvo 12 členů a ne podstatně méně? Proč je ve stavovském soudu celkem 9 lidí (předpokládám, že naprostá většina, pokud ne všichni bez právního vzdělání)? Proč je v dozorčí radě dalších 9 lidí?

Nesprávné očekávání
Z diskuse jsem pochopil, že si velká většina přítomných autorizovaných architektů myslí, že posláním vedení ČKA je zvyšovat prestiž architektů, bojovat za jejich zájmy všemi zákonnými prostředky, a že absolutní většina jeho činnosti by měla být směřována VEN, mimo profesi. Na druhou stranu, vedení se projevovalo tak, že jeho úkolem je působit DOVNITŘ profese. Informovat své členy - pravidelným tiskovým servisem, včetně ročenky, která po změnách řádů může vycházet jednou za několik let, nebo dokonce několikrát ročně (sic) – trestat architekty, kteří se účastní neregulérních soutěží. Návrh: Ať ČKA rozdělí soutěže na regulérní a neregulérní a v těch neregulérních, svým členům neposkytne žádnou pomoc, pokud dojde k problémům … ale ať jim účast nezakazuje a netrestá je za to (chápu, že to vyžaduje změnu řádů).

Závěrečná poznámka. Častokrát zaznělo: Chceme věci medializovat, ale nejsme lékaři, o nás nikdo nemá zájem, naše problémy a starosti jsou neatraktivní, fňuk. Pokud tedy chcete věci medializovat, nabízí se otázka. Víte, jak se to dělá? Pro začátek by bylo vhodné srovnat četnost televizních a novinových výstupů Asociace cestovních kanceláří ČR (která je pro společnost x krát méně významná) a ČKA. Hádejte v čem je rozdíl. Malá nápověda: Novináři se neinformují pořádáním tiskových konferencí.

PS/
Účast na další Valné hromadě bych doporučil všem začínajícím architektům a studentům, jako naprosto nezbytnou součást jejich vzdělání, pro lepší se zorientování v prostředí, ve kterém se budou profesně pohybovat a v lidech, kteří je zastupují.

A závěrečná otázka. Zajímalo by mě, kolik bylo na Valné hromadě žen - autorizovaných architektek? Optickým odhadem pár procent. To je zoufale málo. Myslím, že jejich větší přítomnost by vedla k mnohem vyšší úrovni diskuse.

SuMo 36 / O odbornosti

2011-04-09T11:23:00.009+02:00

"Nejdůležitějším prvkem jakéhokoliv expertního systému jsou znalosti."
Bruce G. Buchanan, Randall Davis, Edward A. Feigenbaum

"Obzvlášť významné je, že mnohé z nejlepších společností jednoznačně uznávají důležitost hlubokých znalostí ve svém konkrétním oboru v protikladu k obecným manažerským schopnostem. Nejlepší obchodní školy a mnoho vedoucích firem se po desetiletí snažily produkovat všeobecné manažery, lidi, kteří by se uchytili doslova v každé organizaci a pozvedli její úroveň jen pomocí technik, které se naučili. Podle teorie toho moc nemuseli vědět o konkrétní oblasti, potřebovali jen znát strategie pro řešení obchodních problémů. Ukázalo se ale, že takto management nejúspěšnějších společností nefungoval. Když se v roce 2001 Jeff Immelt stal ředitelem GE, provedl studii nejlepších firem z celého světa - těch, které rostly mnohem rychleji než ekonomika a svým akcionářům přinesly vysoké výnosy. Co měly společného? Jedním základním rysem bylo podle studie to, že si firmy u manažerů cenily "odborných znalostí" - tedy rozsáhlých znalostí v oboru dané firmy."
Geoff Colvin

"Nehledáme odborníka, hledáme manažera."
náměstek primátora Prahy Josef Nosek k obsazení pozice šéfa Útvaru rozvoje města

viz: Náměstek primátora Josef Nosek (ODS) tvrdí, že Praha potřebuje na tomto místě spíše manažera, který bude řídit asi dvě stovky zaměstnanců ÚRM. „Útvar rozvoje není útvarem hlavního architekta. Je to servisní organizace,“ řekl ČTK Nosek. Situaci přirovnal k některým pražským nemocnicím, ve kterých funkci ředitele zastávali například ekonomové nebo právníci.

"Rozdíl mezi laickou a odbornou veřejností spočívá v tom, že ta odborná má o danou problematiku zájem."
Svatopluk Sládeček

Proč by měl být šéfem Útvaru rozvoje města architekt? A nikoliv úředník, nebo manažer? Protože mu na kvalitě města, architektury, života ve městě, veřejných prostor, nejvíce záleží. Proto se tím dlouhodobě zabývá. A díky tomu má o této problematice rozsáhlé znalosti (nebo ten předpoklad alespoň existuje). Pokud najdete někoho, komu tato problematika leží na srdci více, vyberte jeho.

Záměna odbornosti za manažerské schopnosti (jejichž údajná důležitost u nás v posledních dvaceti letech převažuje) je podle mě jeden z největších omylů polistopadového vývoje. Jsme tak svědky toho, že např. jednotlivá ministerstva vedou lidé bez odbornosti (která prý není důležitá) a podle toho to vypadá.

Ministerstvo kultury vede zubař, kterému je kultura zcela ukradená a dává to svými vystoupeními nepokrytě najevo. Min. dopravy do nedávna vedl šéf bezpečnostní agentury. Ministr vnitra je spisovatel a novinář. Ministr obrany je geograf. Ministr zemědělství dopravák. Ministr životního prostředí politolog, tiskový mluvčí. Ministr školství je psycholog.

Přijde vám to normální?

SuMo 35 / O nedůslednosti

2011-04-03T17:41:00.005+02:00

Všichni jsme nedůslední.

SuMo 34 / O závislosti

2011-04-02T18:47:00.007+02:00

Závislost je mnohými chápána negativně (viz: "Nemůže věc objektivně posoudit, není nezávislý."). Nezávislost pak často pozitivně, jako nutná podmínka. Ale nezávislost neexistuje. Není nad osobní příklad. Já jsem finančně závislý na svých zaměstnavatelích (Fakulta umění a architektury TU v Liberci, Lidové noviny, Český rozhlas, soukromí i veřejní klienti). Pracovně jsem závislý na všech, kteří se podílejí na vzniku architektury (stavitelé, architekti, stavební firmy, řemeslníci, stavební inženýři, statici, atd.). Nebýt jich, neměl bych o čem mluvit, psát, přemýšlet, přednášet, teoretizovat. Bez telefonu a internetu už bych asi nedokázal nic. A to jsem ještě nemluvil o citové závislosti na přátelích, známých, rodině a přítelkyni. Spolupracoval jsem s představiteli všech parlamentních stran, vyjma té komunistické. Takže tolik k vlastní nezávislosti. Jiná otázka zní, nakolik tato závislost ovlivňuje úsudek, ale to ví pouze každý sám.

SuMo 33 / O stručnosti

2011-03-30T13:02:00.004+02:00

Za uplynulého 2,5 roku jsem v Česku potkal stovky skvělých lidí. Od studentů, až po tu úplně nejstarší generaci. Inteligentních, sečtělých, pracovitých, vtipných, precizních, přemýšlivých, citlivých, skromných, ... doplňte si všechny možné pozitivní vlastnosti. Ale prakticky nikdo z nich (až opravdu na čestné výjimky většinou z té úplně nejstarší generace), nikdo z nich nebyl stručný. Stručnost je vlastnost, která snad v Česku neexistuje. Ví někdo proč?

SuMo 32 / Jeden týden

2011-03-26T21:48:00.021+01:00

Několik nedávných zážitků a postřehů:

Přednášky, nebo diskuse o architektuře musí pořádat někdo jiný než architekti, nebo architektonické instituce. Pak to stojí za to. Do publika přijde někdo jiný, než právě "pouze" architekti a má to tak i osvětový význam. Minulý týden jsem to zažil hned 2x, v divadle Archa (záznam diskuse zde) a v Americkém centru. Obojí výborné zážitky. Poznámka na okraj, pokud bude město Praha hledat hlavního architekta (klidně mu může říkat Ředitel Útvaru rozvoje města), tak nikoho lepšího, než je Roman Koucký, nenajde.

Skvělé číslo Zlatého řezu. Nepročetl jsem celé, ale začal jsem textem Davida Krause. Je výborný. Perfektní reklama na přednášku, která proběhne 7.4. v NODu, pořádá Kruh.

Ve středu návštěva bytového domu realizovaného Prahou 1. Asi poprvé budu chválit v Praze stavbu realizovanou za městské peníze. Palec nahoru i Petrovi Burianovi. Chybí tomu pouze barevné venkovní rolety, to masivní použití všech odstínů šedé mu mnoho lidí neodpustí. Fota ze stavby zde.

Slavnostní otevření FA ČVUT. Poprvé v životě jsem viděl VIP sekci, kde nebyl nikdo VIP (snad nikoho neurážím, ale fakt mi to tak připadalo). Proč tam vůbec byla mi nikdo nevysvětlí. A pak jsem musel dlouho přemýšlel, jestli už jsem zažil stavbu, která by měla ohromně jednoduchý půdorys a přesto se v ní po čtyři hodiny nejsem schopen zorientovat (pozn. ten večer jsem pil jenom vodu). A ... nezažil.

Když se v jedné místnosti (nedej bože hospodě) sejde více, než 10 architektů, existuje reálná šance, že se nedohodnou absolutně na ničem. Ale druhý den si to uvědomí a začnou rychle jednat, skoro jako kdyby byl včerejšek plných efektivních dohod.

Rovněž poprvé v životě se mi stalo, že mi zazvonil budík a já vůbec nevěděl, co je to za zvuk a proč zvoní. Došlo mi to až o pět hodin později. Musím zvolnit.

Spousta nezodpovězených emailů. Snad zítra.

Konečně jsem si vychutnal Visual Acoustics a málem mě to rozplakalo. Moc doporučuju. Každému, koho zajímá architektura. Absolutní nádhera.

Na návštěvě v Karlových Varech kvůli Triplexu od A69, ale větší radost mi nakonec udělala úprava ulice na pěší zónu v centru Chebu.

Cesta kolem "Skleňáku" a prezentace výsledků vyzvané soutěže na pomník Nikoly Tesly mi znechutila víkend. Praho 6 (vedení radnice, nebo Útvaru rozvoje), styďte se.

SuMo 31 / O chválení toho nejlepšího a kritice ... toho samého

2011-03-20T17:51:00.009+01:00

"Špatnému v podstatě stejně nelze zabránit (špatné se vždy prosadí samo), zatímco dobré je nutné zásadním způsobem vždy iniciovat a podporovat zejména ve veřejném sektoru, který vždy určuje hladinu průměru. Pozitivními kroky lze nejrychleji minimalizovat nekvalitní architekturu a postupně zvedat její celkovou úroveň. Cílem totiž ve výsledku není realizace několika špičkových příkladů, ale právě celková úroveň průměru."
Roman Koucký (v knize Úřad kreátora)

V roce 1992 začal vycházet časopis Zlatý řez. Ve své době to byl časopis nastupující architektonické generace (členům ediční rady bylo něco málo přes 30 let). Vytkli si za cíl psát pouze o projektech a stavbách, které sami členové redakce považují za kvalitní, na ostatní je prý škoda papíru. Ty existují všude kolem nás.

Ještě koncem 90. let a začátkem 21. století vycházely v časopise Architekt pravidelně recenze kvalitních staveb. Většinou pochvalné, občas i velmi kritické. Psali je jak členové redakce, tak externisté, jejichž výběr ovlivňovali autoři staveb. Redakce se snažila splnit jejich přání, od koho by si chtěli nechat svou stavbu zrecenzovat. Stávalo se tak, že recenzi na realizaci Marka Chalupy psal David Kopecký. Marek si ho nevybral proto, že od něj očekával největší pochvalu, ale proto, že si Davidova názoru vážil a chtěl ho slyšet. Stavby Stanislava Fialy recenzovala Monika Mitášová, autory Obecního domu Karel Doležel, a Rostislav Švácha psal snad o všech. Mezi občasné kritiky patřil např. Jaroslav Wertig, nebo Luis Marques. Jeden z mých velkých zážitků přestavuje recenze Jana Šépky na vilu ve Vraném nad Vltavou od Josefa Pleskota. Dnes je recenzí naprosté minimum, byly nahrazeny krátkými úryvky z autorských zpráv a nikdo(?) je nepostrádá.

Ovšem nikdy se v odborných časopisech nevyskytovaly recenze mizerných staveb. Ty byly vždy okázale ignorovány a nikdo se jimi nechce zabývat. Nekvalitní díla si přece nezaslouží, abychom jim věnovali byť jen minimální pozornost. Nebo-li: i negativní reklama je reklama. Toto je možná srozumitelné v odborných kruzích, ale páchá to nedozírné škody na všech ostatních. Nevědí, která architektura je kvalitní (vždyť ji jeden odborník chválí a druhý kritizuje - odtud teorie, že co odborník to názor, tak proč se tím vůbec zabývat) a ovlivněni PR zpávami a množstvím pseudo-cen (dnes je možné dostat cenu doopravdy za cokoliv) mají třeba představu, že mezi mimořádně kvalitní architekty (nebo dokonce světově uznávané) patří Patrik Kotas, nebo Petr Franta (dosaďte si další jména).

Nedávno mě jeden pražský politik požádal, abych mu vyjmenoval 10 opravdu špatných staveb, postavených v nedávné době za veřejné peníze. Zjistil jsem, že mu nemůžu vyhovět. Alespoň ne okamžitě, že bych jejich seznam na místě vysypal z hlavy. Snažím se nekvalitu ignorovat, a nezapamatovat si.

Na závěr ocituji další tvrzení Romana Kouckého, kterým se bohužel neřídím: "Závěrem bych se chtěl dotknout tzv. etiky architekta. Jsem-li bytostně přesvědčen o "zločinu" a z jakési falešné kolegiality to tajím před společností, ba dokonce před postiženými, jimiž jsou většinou neinformovaná veřejnost a někteří nezkušení investoři, domnívám se, že se nechovám eticky, ale dopouštím se zločinu stejného, ne-li dokonce horšího."
Zločiny proti městskosti, předneseno v Mánesu 1. dubna 1993

Obě citace pocházejí z knihy Romana Kouckého: Úřad kreátora (viz obrázek), kterou maximálně doporučuji vaší pozornosti.

SuMo 30 / O povrchnosti

2011-03-19T15:47:00.009+01:00

"Jen velmi povrchní lidé nesoudí druhé podle vzhledu."
Oscar Wilde

Clouseau:
Listen to me, Hercule, and you will learn something. Now then, the facts in this case are: the body of the chauffeur was found in the bedroom of the second maid. Fact! Cause of death: Four bullets in the chest. Fact! The bullets were fired at close range from a .25 caliber Beretta automatic. Fact! Maria Gambrelli was discovered with the murder weapon in her hand. Fact! The murder weapon was registered in the name of the deceased, Miguel Ostos, and was kept, mind you, in the glove compartment of the Ballon Rolls-Royce. Fact! Now then, members of the household staff have testified that Miguel Ostos beat Maria Gambrelli frequently. And now, finally comes the sworn statement of Monsieur and Madame Ballon, as well as all the members of the staff, each of them with perfect alibis. Now then, Hercule, What is the inescapable conclusion?
Hercule LaJoy:
Maria Gambrelli killed the chauffeur.
Clouseau:
What? You idiot! It's impossible.
Hercule LaJoy:
How do you know that?
Clouseau:
Instinct!

Povrchní. Slovo, které mě dlouhodobě fascinuje. Je opakem slova hluboký, hloubkový. Hluboká znalost (moudrost), prosím, to je něco jednoznačně pozitivního. Spojená s mnoholetou zkušeností, s promýšlením různých protichůdných aspektů. Vytvořená pomalostí a komplexností myšlení. Doplněná o různé způsoby získávání, zkoumání a nazírání informací. Vycizelovaná v utkání s protichůdnými názory mnoha jiných lidí. Zocelená kritikou.

A teď povrchnost. Rychlá, jednoduchá, jednoznačná, relativně pohodlná, nekomplexní, upřednostňující jeden náhled na úkor druhých, absolutně nevyvážená, možná nespravedlivá. Častokrát označována jako nedospělá.

Má vůbec právo na existenci? Má nějaký smysl? Může svému protipólu (hlubokosti) něčím přispět? Je vhodné jí vyčítat její základní vlastnost? Tedy, povrchnost? Že je opakem "hluboké znalosti"? Může si povrchní člověk uvědomovat, že je povrchní?

Nejčastější výtka, kterou jsem zaznamenal od studentů architektury při závěrečných odevzdáních jejich prací zní takto: "Jak si vůbec dovolujete kritizovat můj výtvor, na kterém jsem intenzivně pracoval půl roku, když jste věnoval jeho pochopení pouhých 5 minut?"

Myslíte si, že to nejde? A na okraj poznamenávám, že mě nikdy nikdo v životě nenařkl z povrchní pochvaly. Nikdy mi žádný student nevynadal takto: "Jak si dovolujete moji práci chválit, když jste jejímu pochopení věnoval tak málo času?" Je to jako s dotazníky. Odpovězte ano, nebo ne. Pokud zaškrtnete ne, uveďte důvod. Sakra, proč neuvádíme důvody pro ano?

Tak, a tím jsem se dostal úplně jinam, než jsem na začátku chtěl. A vůbec mi to nevadí.

SuMo 29 / O hlavních architektech

2011-03-13T11:33:00.005+01:00

Po dlouhé době se v Česku začíná vést diskuse o roli hlavního architekta, nebo chcete-li městského architekta, nebo o roli ředitele Útvaru rozvoje města (URM). Toto téma už hlasitě vytahují nejen architekti, ale i politické strany. Viz: Strana zelených, nebo TOP 09. Dvacet let živelného ničení měst neoponovanými soukromými zájmy - jinak se to vážně nazvat nedá - funguje jako skvělý důkaz, že absenece "nezávislého" odborníka v rozhodovacím procesu se projevila. Slovo nezávislý dávám do uvozovek, protože je velmi těžké definovat, na čem a především jak, má být městský architekt nezávislý. Nastavení jeho případných kompetencí bude docela oříšek. Ale rád bych dnešní krátké zamyšlení ukončil otázkou:

Řekněme, že se najdou dostatečně osvícená zastupitelstva, která dokáží pochopit a ocenit význam člověka (skupiny lidí), kteří budou na rozvoj města pohlížet dlouhodobě, apoliticky, koncepčně. Dají jim k takové činnosti prostor a podmínky? A pokud ano, najde se i druhá strana? Najdou se lidé, kteří budou mít schopnosti, chuť a zájem takovou činnost vykonávat? Co myslíte?

SuMo 28 / O krátké paměti, malých velkých vzdálenostech a neelektronických informacích

2011-03-06T10:46:00.007+01:00

"Nezkušen v svém temnu zůstaň, slepě žij si ke dni ze dne, plných tři tisíce roků, v oko-li ti nepohlédne."
Johann Wolfgang Goethe

"Nečtěte Vitruvia, nebo Miese. Čtěte Koolhaase, který zpracoval Miese, který zpracoval předchozí období. Běžte na konec řetězce, ne na začátek. Spousta mimořádně inteligentních lidí původní zdroje obohatila o svoje myšlení. Využijte toho."
Jeff Kipnis

"Google není synonymum pro research."
z knihy Ztracený symbol Dana Browna

Vždycky mě překvapí, jak krátká je paměť v oblasti architektury. Možná je to v jiných oborech stejné, ale ty neznám, takže porovnání provést nemohu. Neustálé objevování Ameriky je možná nejcharakterističtější jev provázející studium architektury. Fascinuje mě, jak obrovské množství studentů rádo omezuje svoji znalost dějin architektury, aby si neomezili svobodu při navrhování. Mají strach, že už někdo před nimi přišel na to samé, a mají pocit, že by to devalvovalo jejich snažení. Myslím si, že skoro opak je pravdou.

Kdysi jsem se účastnil kritik na Berlage Institute kde Jeff Kipnis přímo říkal: "To je skvělý návrh. Takových jsem za uplynulý rok viděl asi dvě stovky. V tu chvíli vypadal student tak zdrceně, cože nejsem originální, nepřišel jsem na to sám? Ale Jeff Kipnis pokračoval. Gratuluji Vám. Je vidět, že se zabýváte něčím aktuálním, když podobný problém řeší spousty ostatních. Pokračujte v dobré práci.

Druhý zajímavý fakt představuje lokálnost určitých kvalit. Existují vynikající architekti, kteří představují naprosto pilotní figury domácí scény, ale nejsou mezinárodně slavní. Tato absence mezinárodní slávy nevypovídá nic o jejich (ne)kvalitách. Spíše o nezájmu o jejich sebepropagaci, nebo o smůle na neobklopení se schopnými teoretiky, vydavateli a propagátory. Když strávíte nějaký čas v jejich zemi působení, budete fascinováni, o jakých kvalitách jste neměli vůbec tušení.

Uvedu to na pár příkladech, pro začátek řekněme to nejjednodušší. Kotěru, Gočára, Krejcara, Gahuru, Roškota, Karfíka, Hubáčka ... v mezinárodním kontextu nikdo nezná.

V Holandsku jsem objevil tuto setstavu mně neznámých architektů: Michiel Brinkam, Johannes Brinkman & Leendert van der Vlugt, Hugh Maaskant, Willem van Tijen, Frits Peutz, Bernard Bijvoet, Wim Quist.

Ve Francii to byl Claude Parent.

V Británii: Berthold Lubetkin a Tecton, Denys Lasdun, Erno Goldfinger, Edwin Maxwell Fry, Wells Coates, Eric Lyons, Basil Spence, Sir Owen Williams.

V USA: Paffard Keatinge Clay, John Lautner, Pierre Koenig, Craig Ellwood, Wiliam Pereira, Paul Williams.

Třetí opomíjenou věc představují (ne)elektronické zdroje informací. Doporučuji občas otevřít časopisy třeba ze třicátých let. Já jsem nedávno našel ve Stylu z roku 1934 vyjádření švýcarského architekta Gilliarda (na 28. valné hromadě Bund Schweizer Architekten): "Vědomí bez svědomí je ztráta duše, říká Rabelais. Celá neurovnanost a spletitost našé doby (tedy 30. léta ve Švýcarsku) tkví z velké části v tom, že se na to zapomnělo. Abychom se omezili jen na architekturu: u mnoha architektů a v širokých kruzích obecenstva najdeme nedostatečné porozumění, ba úplné nepochopení pro základnu, na níž spočívá vážnost stavu architektů, totiž poměr architekta k stavebníkovi. Architekt je zplnomocněnec, správce stavebníka, t.j. musí jeho zájmy zastupovati a hájiti, jako by šlo o jeho vlastní. Tento poměr je však dnešním obchodním duchem v nebezpečí rozkladu, což nutně zrůdně vybočí v těžké poškození stavu architektů, protože láká architekta do zájmového okruhu podnikatelstva. Jsme již tak daleko, že se o architektonický honorář smlouvá, jako při kterémkoliv jiném obchodě, u kterého se obáváme přelstění, ačkoliv by poměr mezi stavebníkem a architektem měl být loyální, přátelský, spočívající na vzájemné důvěře. Je na architektovi, aby vysvětlil tyto věci veřejnosti nejen slovy, nýbrž i svým příkladem."

PS/ Schválně, pozná někdo, co a kdo je na obrázku?

Terry Gilliam a pěti minutová "reklama"

2011-02-27T15:15:00.004+01:00

Někdy na podzim roku 2007 jsem se díval v Los Angeles v televizi na nějaký sportovní přenos, tuším hokej. A během přestávky, najednou mezi reklamami vyskočilo něco, co vypadalo úplně mimo kontext. Stál tam vousatý chlapík a mluvil o něčem, co by se dalo popsat jako "co jsem se v životě naučil". Měl jsem pocit, že ho znám, a taky že ano, titulek to potvrdil. Byl to Terry Gilliam. Pokusím se citovat co nejvěrněji, utkvělo mi to dost hluboko v paměti.

"Když mi bylo tak třicet a točil jsem film, tak jsem stál za kamerou a měl jsem naprosto přesnou, jasnou představu, jak má záběr vypadat. Začali jsem točit a takřka vždy se něco stalo, foukl vítr, něco se pohnulo, ozval se nečekný zvuk. Vždy jsem záběr zastavil a řekl: Znovu. Předělávali jsme každý záběr mnohokrát. O třicet let později, když jsem ve stejné situaci, tak neustále čekám, že se stane něco neočekávaného, jiného než jsem si představoval a jenom zkoumám, jestli to náhodou není mnohem zajímavější, než má původní představa. A představte si. Velmi často je. Takže říkám, takhle jsem to sice nechtěl, ale je to mnohem lepší. Nechte to tak. Pokračujeme."

Automaticky jsem si to přeložil do architektury a dost to na mě zapůsobilo. Neodmítat nečekané podněty, snažit se je využít.

SuMo 27 / O rozpoznání kvality

2011-02-26T05:11:00.007+01:00

„Expert vám nedá jistotu. Ale měl by umět předložit a vysvětlit kvalifikovaný odhad.“
Jeff Kipnis

Bylo by skvělé, kdyby každý uměl aspoň jednu ze tří věcí:
a/ Kvalitu vytvářet. Což je určitě nejobtížnější.
b/ Kvalitu rozpoznat a vysvětlit.
c/ Porozumět, že někdo jiný, na rozdíl ode mne, umí kvalitu rozpoznat a dokázat změnit svůj intuitivně vytvořený názor.

Myslím si, že v oblasti architektury jsem zvládl body b/ a c/. Už to samo o sobě zní v zemi, kde se demokracie zaměňuje za anarchii a sebevědomí za největší neřest, jako hodně arogantní tvrzení. Tvrzení expertů (skutečných i zdánlivých), že právě oni dokážou kvalitu rozpoznat a mohou tím pádem spolu-určovat co je vhodné pro nás pro všechny, působí na většinu populace jako rudý hadr na býka. „Proč právě vy byste měl rozhodovat o tom a tom,“ bývá často skloňovaná fráze.

Přemýšlel jsem, kde se bere moje přesvědčení, že dokážu kvalitu rozpoznat. Mimochodem, pacienti psychiatrických ústavů v 99% tvrdí, že jsou zcela normální – tolik k případné poznámce těch, kteří si myslí, že kvalitu rozpoznat nedokážu. Když se dnes zpětně podívám, které věci jsem považoval v architektuře za kvalitní, když mi bylo 14 let, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Co se tedy od té doby stalo? Pokusím se to kvantifikovat. Studoval jsem architekturu celkem 8,5 roku, na třech školách (v Liberci, Amsterdamu a v Los Angeles). Přečetl jsem desítky (stovky by asi bylo přesnější) knih o architektuře, jejích dějinách a teorii. Pracoval na osmdesáti projektech po celém světě. Absolvoval asi dvě stovky rozhovorů o architektuře, jako tázající se i jako odpovídající. Zúčastnil se více než stovky přednášek světově proslulých architektů a teoretiků, dalších stovek studentských prezentací jako externí kritik, a určitě více než stovky výstav zabývajících se architekturou a souvislostmi jejího vzniku. Napsal hodně přes sto článků o architektuře (které si, věřte nebo ne, vyžadují nějakou přípravu). Osobně navštívil přes 4000 špičkových staveb, na 4 kontinentech a ve více než 50ti zemích světa. A po celou dobu studia architektury jsem byl tímto oborem doslova posedlý (což potvrdí pravděpodobně každý, kdo mě v této době poznal). Dnes jsem přesvědčen, že existují mnohem důležitější věci, než architektura, ale během studia jsem to nevěděl. A nijak toho nelituji.

Určitě platí okřídlená fráze „cvičení dělá mistra“. Tedy dokážu ještě jakžtakž rozpoznat kvalitu v oborech, kterým jsem věnoval dost času. Myslím, že už sem spadá pouze fotbal, mluvení a psaní. Ve všech ostatních profesních oborech bych se rád zařadil aspoň do skupiny c/, ovšem ve spoustě z nich to neumím. V těch oborech, ve kterých se nevyznám vůbec, se stávám ultra konzervativním, aniž bych si to uvědomoval.

Na závěr asi to nejtěžší. Existuje nějaký způsob, jak v oblasti architektury definovat, co je to ona kvalita? Obecně nejspíš neexistuje. Ten odstavec, ve kterém jsem se pokoušel popsat svůj „profesní trénink“ se přeskočit nedá. Ale věřím, že kvalitu je možné nahradit jiným, možná ještě záhadnějším slovem – a to je adekvátnost. Za nejlepší stavby dodnes považuji ty, které dokázaly odpovídajícím, adekvátním, přiměřeným způsobem zhodnotit potenciál místa a klienta. A pak ještě ty, které se pokusily o nemožné.

Nerespektování expertů, odborníků, profesionálů je naše zajímavá národní charakteristika. V Česku žije více lidí, kteří si myslí, že fotbalu, nebo hokeji rozumějí více, než trenér národního týmu, než ve zbytku celé planety.

SuMo 26 / Krátkodobý vs. dlouhodobý

2011-02-20T18:11:00.009+01:00

Dnes hodně naivní, osobní pohled na světové dějiny a vývoj lidstva :))). Myslím si, že vrcholná období jakéhokoliv státu, národa, společnosti, firmy, představuje nalezení rovnováhy, harmonie. Když se podaří skloubit rozdílné priority a přístupy pod jeden směr, pod jeden přístup. Vždy mě zajímal rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým pohledem na věc.

Pracoval jsem ve velké architektonické kanceláři, kde by se zaměstnanci dali rozdělit přesně na dva typy. Na vytrvalce a na sprintery. Vytrvalci byli ve firmě delší dobu a pracovali konstatním tempem, ať se dělo, co se dělo. Žádný termín, žádná nepředvídaná byť třeba šokující událost je nemohla vyvést z konceptu. Jejich pohled jsem dost pochopil, když jsem v únoru 2005 začal pracovat na projektu, který strašně spěchal. S úsměvem mi ukázali, že tento projekt firma získala na základě vítězné soutěže v roce 1988.

Sprinteři (mezi které se počítám) se naopak dokázali vypnout k neuvěřitelným výkonům během krátké chvíle. Nespat několik dní. Práce je začala bavit, když se vše kolem začalo hroutit. V situacích zmatku se cítí jako ryby ve vodě. Improvizace je jejich přirozenost. V období klidu a stability jsou takřka nepoužitelní. Jejich výkon klesá na deset procent. Jednou jsem svůj výkon z předchozího dne (asi osmi hodinový) dokázal zopakovat za 18 minut. Firma si uvědomovala důležitost přítomnosti obou typů lidí. Jejich množství bylo poměrně vyrovnané. Vytrvalci mírně převažovali, ale ne nijak dramaticky. Odhadem bych to viděl na 70/30 ve prospěch vytrvalců.

Naše postkomunistická současnost je ovládána dvěma krátkodobými pohledy na svět. Rychlostí návratu investice soukromých investorů a čtyřletým volebním obdobím politické reprezentace, které osobně považuji za dvouleté. První rok se snaží zorientovat a poslední rok, už nechce udělat nic, co by mohlo být eventuálně přičteno k dobru jejich možným opozičním následovníkům.

Zažíváme řadu volání po větším uplatnění dlouhodobého pohledu ze strany politiků. Velmi se těším, až uslyším, některého politika říci, že se bude ve svém úřadě chovat tak, jako kdyby měl mandát na třicet let. A že bude podle toho i postupovat. Bude investovat do věcí, které budou mít příležitost se projevit, až za hodně dlouho. Uvidíme, jak s takovým přístupem dopadne u příštích voleb, ale třeba to není tak beznadějné.

Nicméně. Asi existuje větší naděje, že dlouhodobý pohled budou mít spíše soukromníci. Už jen proto, že například rozumná doba návratu investice u stavění se pohybuje kolem 8-9 let (což je více než 2x více, než již zmíněné volební období). Dříve tomu tak bylo - navíc to bylo podpořeno rodinným nástupnictvím, kontinuitou rodinných následovníků. Největší vynález firmy Baťa spočíval ve způsobu práce, jejíchž hodnota by se dala charakterizovat takto: "vytvořit svůj díl práce tak, aby ten, kdo v ní bude pokračovat (na výrobě jednoho páru bot se podílelo asi deset typů pracovníků), měl co nejlepší podmínky k pokračování." Všichni byli totiž finančně velmi přehledně závislí na kvalitě a komerční úspěšnosti společně vytvořeného produktu.

V Česku jsem se nejčastěji setkal s přístupem: Pracovat tak, aby se mně osobně pracovalo co nejlépe, a co se s produktem stane, až na něm já svou práci dokončím, a zákonitě na něm začnou pracovat jiní, mě nezajímá (i kdyby to bylo v rámci jedné firmy). To je dominance krátkodobého pohledu.

SuMo 25 / O šíření dostatečně nepromyšlených věcí

2011-02-19T12:43:00.009+01:00

Takřka vždy, když si přečtu (uvidím, vyfotím, uslyším, navštívím) něco pro mě zajímavého, inspirativního, mám pocit, že existují (často zcela konkrétní) lidé, které by to mohlo zajímat mnohem více než mě. Stovky přátel ode mne dostalo email, který má v předmětu napsáno: „mohlo by se ti líbit, mohlo by tě zajímat, mohlo by ti udělat radost, ..."

Častokrát se zmýlím, a jim to, co jsem poslal, vůbec zajímavé nepřipadá. Ty momenty, kdy se to však podaří a oni odpoví (díky, bylo to skvělé, moc se mi to líbilo, měl jsem z toho radost), považuji asi za nejšťastnější okamžiky svého života. Proto v této činnosti projevuji značnou netrpělivost a častokrát rozšiřuji informace, které nemám dostatečně dobře zpracovány, nevěnoval jsem jim čas, který je nezbytný k jejich pochopení. Doufám, že tuto činnost za mě udělá někdo jiný. Přesněji řečeno: Vy. A doufám, že se ke mně vrátí tyto podněty v jiné podobě, zmutované, obohacené o myšlení, práci jiných lidí. Totéž dělám s vlastními názory a myšlenkami. Proto občas těžce nesu, když jsou kritizovány* pro svou nedokončenost, nepropracovanost. To je přesně jejich podstata. Šíření uzavřených a dokončených věcí mě nikdy nezajímalo.

Tím narážím na něco, čemu se říká spolupráce. Spolupráci rozumím tak, že několik lidí (minimálně dva) společně něco vyvíjí, vzájemně na sebe reagují. Aby se mohla dít, musí být věc, na které spolu pracují, nedokončená. Chápu tedy, že pro lidi, kteří se mnou nechtějí spolupracovat na názorech, myšlenkách, projektech musí být četba tohoto blogu naprostým utrpením. Jeho informační hodnota je totiž nulová. Na svou obranu snad mohu říci, že nikoho k jeho četbě nenutím.

Své přednášky většinou začínám větou: „Dnes vám představím některé své názory a nepovažujte je prosím za pravdivé, jsou to pouze názory a samozřejmě se mohu mýlit.“ Tato věta nepředstavuje jakýsi formální alibismus. Je myšlena smrtelně vážně a je zcela pravdivá. Mýlím se v jednom kuse, každý den několikrát.

PS / Snad v každém rozhovoru pro média jsem řekl, že za mnou (snad zatím) nejsou vůbec žádné hmatatelné výsledky. Nikdy tato část nebyla publikována. Škoda. Asi se mají dělat rozhovory pouze s úspěšnými lidmi, aby mohli motivovat ostatní. Závěrem jedna jednoznačná odpověď na dotaz, který poměrně často dostávám: „Ano, všechny věci, které publikuji (texty, fotografie, názory) je možné zcela volně převzít, upravit, uchopit, použít. Jsou k dispozici. Každému."

*Mimochodem, miluju možnost se s někým vážně pohádat (kvůli rozdílnosti názoru) a neztratit příležitost udělat to později znovu. Tedy jinými slovy, nepřestat být přáteli.

O transformaci panelových sídlišť

2011-02-15T13:43:00.012+01:00

Dnes mě architekt Michal Kuzemeský krátce vyprovokoval k najití si záznamu 7 let staré přednášky. Jean Philippe Vassal (z týmu Lacaton & Vasssal) v ní prezentoval svou představu, jak rekonstruovat panelová sídliště. Tady je:
"Závěrečná část přednášky se týkala problémů kolektivního bydlení ve Francii a velké otázky, která je podle Vassala ve Francii velmi aktuální (a nejenom ve Francii). Zda je lepší nechat zbourat velké nepopulární obytné věže (ekvivalent českých panelových sídlišť) a postavit úplně nové byty. Anebo zda je lepší přeci jen se pokusit o jejich rekonstrukci. Pro Vassala byla odpověď jasná. Zvítězila ta druhá varianta. Jeho řešení však bylo v lecčems pozoruhodné. Celou tuto úvahu vedl při zobrazení interiéru jednoho z Case Study Houses od Pierra Koeniga s nádherným panoramatickým výhledem skrz celo-prosklené plochy stěn na Los Angeles. Vassal svou úvahu uvedl slovy:

„Je třeba začít od kvalit každého jednotlivého bytu. A ne se nejdříve zabývat urbanismem.“

Následovaly zajímavé dvojice ukázek. Vždy nad sebou jsme mohli porovnat stejný prostor s jinými okenními otvory. Obyčejný panelový byt se změnil v luxusní prostředí, když jeho malá, ekonomická okna nahradila skla od podlahy až ke stropu. Z bytu ve dvacátém patře panelového domu na periferii Paříže se stal rázem prostor s neuvěřitelným výhledem. Atmosféra interiéru se zcela proměnila. Naopak Koenigův masterpiece, opatřený panelákovými okny, nedával příliš možností obdivovat noční Los Angeles. Dalším objektem, který prošel Vassalovou photoshopovou zhoršovací kůrou, byl Miesův Farnsworth House. Výměna fasádního pláště mu opravdu příliš nepomohla.
Dalším argumentem, který podpořil Vassalův názor o ne-likvidování a spíše rekonstruování, byla čistě ekonomická stránka věci. Když chcete zbourat panelový bytový dům ve Francii, vyjde vás to asi na 30 000 Euro/ byt. Výstavba nového stojí 150 000 Euro. To už je dohromady 180 000 Euro. A to je skoro 10x více, než stojí obyčejná rekonstrukce. „Ve Francii momentálně chybí přibližně 600 000 bytů. Je tedy velice hloupé začít tím, že začneme bourat již ty existující.“

„Z této kalkulace vyplývá, že pokud budeme byty rekonstruovat, můžeme jich mít 2-3x více a můžeme je udělat 2-3x lepší. Normální postup je dívat se na město jako na nějakou homogenní masu z veliké dálky. My naopak tvrdíme, že je potřeba jít do interiéru každého domu, každého bytu, každého pokoje – a tam začít přemýšlet, jaké úpravy k lepšímu mohu vykonat.“

„Tuto urbánní práci musíme začít uvnitř, ne venku.“ Následovala dlouhá sekvence obrázků typu ‘předtím a potom‘. Obyčejné panelové byty s malými okny byly nahrazeny exkluzivními lofty (alespoň se to tak jevilo) s rozměrnými balkóny a terasami.

„Když dokončíme úpravu jednoho bytu, můžeme začít s úpravou dalšího. Pokud bude potřeba, přidáme více výtahů. V přízemí můžeme bytový dům doplnit o jiné programy. Třeba ordinace doktorů, nebo pracovní příležitosti pro jiné profese. Budou zde služby. Pro hlídaní dětí, pro konzumaci jídla a pití, bazény, sauny, kina, místa pro hraní karet, tancování, …, atd. V horních podlažích budou solária a zahrady“, pokračoval emotivně Vassal. Další série ‘předtím a potom‘ ukázala co má na mysli.

„Je to jako s tím domem, který jsem ukazoval na začátku přednášky. Tím, kde jsme neskáceli jediný strom. Bez bourání těchto domů můžeme vytvořit lepší byty. Pouze prací na interiéru a jen malou dodatečnou prací vně budov můžeme vytvořit mnohem lepší životní podmínky. Když takto upravíme každou obytnou věž, nebude již tak ošklivá, jak bývá často označována politiky. Zanikne tak hlavní důvod pro její odstranění.

Podle mě můžete klidně pracovat jako urbanisté od každého jednotlivého domu směrem k celku. Ne naopak. Děkuji za pozornost."

Pár projektů, které ilustrují výše uvedené transformační představy:
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=56
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=57
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=46

Více o jejich názorech a projektech v knize PLUS

Závěrem bych rád upozornil na jejich mimořádně důležitý projekt, tentokrát novostavby: http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=19

SuMo 24 / O zpětné vazbě

2011-02-13T10:30:00.013+01:00

"Dnes to bude trochu osobní s hodně nezdravým paušalizováním vedoucím ke stereotypům, tak se za to předem omlouvám. I když jízlivá část mého já říká, že tak je tomu v každém díle SuMo, tak proč vlastně alibistická omluva právě teď."

"Existují dva typy lidí. Ti, kteří dělí ostatní na dva typy lidí a ti, kteří to nedělají. Já to tak dělám."
Sir Ken Robinson

Vždycky jsem chtěl napsat článek o důležitosti zpětné vazby (doslovný překlad z angličtiny - feedback - se blíží něčemu, co vás vlastně živí, sytí). Vadilo mi, že je jí v architektuře málo a že ji v podstatě nikdy v plném a jasném rozsahu nedostaneme. Když Volkswagen vydal auto Bora (něco mezi Golfem a Passatem) a prodalo se ho asi 20x méně, než právě Golfu a X krát méně než Passatu, věděli ve firmě, že něco udělali špatně. Čili objektivní ukazatele jasně ukázaly nespokojenost zákazníků. Totéž platí pro návštěvnost koncertů. Neznamená to, že když někdo vyprodává stadiony pro 80 000 lidí, je lepší, než ten, co je vyprodává pro 1000. Důležité je, že oba vyprodávají. Sledovanost, návštěvnost, prodejnost - to jsou nejdůležitější ukazatele pro majitele a provozovatele nejen supermárketů, ale i galerií, muzeí, novin, odborných časopisů(!), nebo divadel. Tato sledovanost je druhem zpětné vazby.

Architekti žádnou zpětnou vazbu nemají. Ano, namítnete, mají: spokojenost, či nespokojenost klienta. Jistě, jednoznačná pravda, ale to není zpětná vazba "objektivizovaná" kvantitou. Proto architekti touží po dalších zpětných vazbách. Přednášejí (druhem zpětné vazby je potlesk po přednášce), jsou rádi, když jejich návrh někdo publikuje, kriticky zhodnotí a jsou ještě raději, když ho někdo pochválí. Účastní se internetových diskusí. Architekti potřebují vědět, co si o jejich návrzích, realizacích myslí ostatní, nejen klienti a uživatelé. Ti kteří říkají, že to nepotřebují a že je např. nezajímají názory "laické" veřejnosti, nezajímají mě. Respektive, abych byl přesný, považuji je za hrozbu.

Mimochodem, k názorovým rozdílům mezi laickou a odbornou veřejností v Česku bych se někdy rád dostal - třeba výstavou s názvem Líbí/Nelíbí. V rozhovoru v Bourání řekl architekt Svatopluk Sládeček skvělou definici "odborné" veřejnosti. Jsou to ti, kteří mají o věc zájem. Krásně to rozporuje termín "amatér", který v doslovném překladu z francouzštiny znamená "milovník, nebo ctitel".

Včera jsem se opět po roční odmlce účastnil předávání cen Czech Grand Design. Vidět tu radost z ocenění jednotlivých osobností bylo až dojemné. Radost, že si 54 odborníků váží vaší práce. Objektivizovaná zpětná vazba.

Mimochodem, fakt, že se v Česku architekti účastní internetových diskusí je naprosto unikátní jev. Na zahraničních serverech o architektuře se autoři staveb, o kterých se diskutuje sami diskuse neúčastní. U nás to dělají skoro všichni jejich autoři. Jen málo z nich samozřejmě diskutuje o jiných věcech, než svých vlastních stavbách. Vždycky mě potěší, když si nostalgicky čtu o obrovském množství nejen kavárenských (ale především kavárenských) diskusí kulturní elity První republiky - viz vynikající kniha Karla Honzíka: "Ze života avantgardy". Myslím, že si začínáme uvědomovat absenci otevřených diskusí napříč obory v Česku a škodlivost tohoto faktu, a že se to začíná měnit. Uvidíme to už v tomto roce.

Na závěr něco hodně osobního. Na střední škole jsem absolvoval šestiletý seminář Základy společenských věd. Spočíval v tom, že každý týden jeden z jeho členů (bylo nás asi 10) představil krátké téma, událost, aktualitu a svůj názor na ni a zbylých devět ten názor rozporovalo. Byl to předmět, na který z celé školy vzpomínám nejvíce a měl na mě největší vliv. Naučil mě poslouchat ostatní, snažit se jim porozumět, vážit si jejich názoru a častokrát úplně změnit svůj vlastní názor. V zásadě o té doby dělím lidi na dva typy. Na ty, kteří považují za kvalitní názor ten, který se co nejvíce blíží jejich vlastnímu. A na ty, kteří více oceňují myšlenky, které je donutí jejich dosavadní názory přehodnotit, nebo dokonce změnit.

O centru architektury

2011-02-08T14:27:00.008+01:00

V Česku nemáme žádné centrum architektury. Fakt. Měli bychom ho mít? Potřebujeme ho? Pokud ano, co by mělo být náplní jeho činnosti? Kde by mělo sídlit? Kdo by ho měl platit, nebo se podílet na jeho provozu? Berte tento příspěvěk jako výkop, přemýšlení nahlas. Budu rád, když se k němu kdokoliv další přidá.

Myslím si, že takové centrum by mělo být v Praze. Má k tomu nejlepší předpoklady. Mělo by být propojeno s městským informačním centrem, které by se týkalo fyzické podoby města. Její historie, ale především současnosti a budoucnosti. Mělo by tedy být provozováno, anebo z velké části dotováno městem, které by ho chápalo jako nástroj, jak informovat veřejnost o chystaných záměrech a jak se pochlubit minulými úspěchy (které i přes všudypřítomný pesimismus existují). Jak obyvatelům Prahy, tak turistům. Jako reference se mi vybavují dvě fantastická centra. V Londýně a v Paříži.

Obě tato centra dělají více, než jen informují o budoucích stavebních záměrech města. Ve svých útrobách obsahují kvalitní oborovou knihovnu, knihkupectví zaměřené na publikace o stavění, architektuře a umění, kavárnu, studovny, archív, graficky a textově analyzují nejvýznamnější realizace na území města, vysvětlují jejich přednosti, natáčejí o nich videa, publikují časopis. Kromě stálé expozice, jejíž jádro představuje neustále doplňovaný, obrovský model města, vytvářejí i jednotlivé výstavy týkající se městského rozvoje nejen sebe sama, ale měst z celého světa. Pořádají přednášky zahraničních odborníků, na něž se díky městké propagaci dostane i řada ne-odborníků, zájemců o prostředí, ve kterém žijeme. Poskytují své prostory pro prezentace škol, tak aby studenti už během studia měli možnost být konfrontováni s reakcemi ne-akademického prostředí.

Bylo by krásné, kdyby se architekti v Česku dokázali shodnout, že takové centrum potřebují (a to především nejen oni, ale všichni) a apelovat na město (vládu), aby se podíleli na jeho vytvoření. Financemi, pozemkem, existující budovou, nesením provozních nákladů. Co si o tom myslíte?